CHAMELEON   WELCOME!
díl I.
Update 28.03.2002

Všechno intenzívně signalizuje, že se do sluneční soustavy sune něco obrovského, něco, co by tu podle poznatků a tvrzení naší vědy vlastně vůbec nemělo být. 
Nebo je to naopak? Ví věda vlastně všechno, co potřebuje vědět, ale je natolik svázána konvencemi, že nedokáže spojit a správně interpretovat všechny informace? 
Nemyslím. Vypadá to spíš tak, jakoby se někdo snažil cosi přepečlivě utajit. 

Už zhruba rok sdružuji a publikuji jisté informace, které spolu nepochybně úzce souvisí. Zpočátku to jistě byla intuice senzibilizovaná dlouholetým sběrem informací. Od atentátu ve Spojených státech jsem se zdánlivě pohyboval na nezvyklé půdě. Ne snad kvůli přechodným senzacím či dokonce politice, ale hlavně proto, že mne přitahují "velké věci", které už na první pohled postrádají logiku. Protože zdání v těchto případech většinou klame a všechno jaksi "souvisí se vším".

Od jisté doby se poměrně otevřeně hovoří o tom, že se okolní kosmický prostor doslova hemží různými troskami. Pomineme-li prachové částice vyvolávající "meteorické deště", jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisáku přes autobus, až po tělesa skupiny asteroidů. Sledování větších objektů, které se blíží oběžné dráze Země, nebo ji dokonce kříží, tzv. NEOS (Near Earth Objects) je věnována zasloužená pozornost teprve v posledních letech. NEOS jsou rozděleny do několika skupin, podle stupně, v němž ohrožují nebo by v dohledné době mohly ohrozit (zde jsou také další linky) pozemský život srážkou. Země jako Velká Británie za tímto účelem ustavily komise odborníků, jejichž úkolem je vypracovat podrobné scénáře, jak postupovat v takových případech. Druhým cílem opatření je soustředit informace v rukou jediného "úřadu" a zabránit jejich rozptylu a úniku, který by v případě vážného ohrožení mohl vést ke všeobecné, nezvládnutelné panice.


Před několika dny mne ISAR upozornil na zajímavý článek Davida Icke. Přečetl jsem ho, ale kromě několika zajímavých pohledů z poněkud jiného úhlu v něm nebylo nic nového. Nové však byly některé myšlenky, které se během jeho čtení vynořily.

Před nedávnem jsem narazil na nesmírně zajímavou Dmitrijevovu zprávu. Považoval jsem ji za natolik důležitou, ba klíčovou, že jsem si dal práci s překladem, abych v ní obsažené poznatky nezkresleně "přenesl přes jazykovou bariéru". Dlouho se "nic nedělo", ale najednou se ukazuje, že intuice opět nezklamala. Jednotlivé kameny začaly zapadat do sebe a vytvářejí mozaiku souvislého obrazu. 
Ten obraz má obrysy Nibiru...

Když jsem před lety psal knihu UFO, bible a konec světa, byl jsem fascinován poznatky, které ze sumerských textů excerptoval Zecharia Sitchin. Jeho práce mne nesmírně ovlivnila, jak ostatně ví každý, kdo četl kteroukoli z mých knih. Přijal jsem jím představenou kosmogonii a dosud jsem neznal nic lepšího. Stala se bází všech mých dalších úvah, i když se mnohé s čím ji spojil Sitchin postupně rozjasňovalo a měnilo. Některé z jeho úvah a myšlenek jsem odsunul do pozadí a mnohé zcela zavrhnul. Vydal jsem se jinými cestami, jak ostatně jasně vyplývá z Hlubiny návratu. Ale ať už jsem pátral kdekoli, na pozadí vždy byla jakási temná vzpomínka na nevysvětlitelné, dávné celosvětové katastrofy, z nichž tu poslední známe jako biblickou Potopu. Rovněž Icke se odvolává na Sitchina a ke své "planetě X" v podstatě užívá řetězec navlas stejných indicií a důkazů, to vše vyšperkováno mnohými tajuplnými náznaky. Přitom mu ale uniká něco velmi podstatného . 

Před pár měsíci jsem začal psát úvahu na téma nebeský had; první část je zveřejněna na webu. Druhou zatím nezveřejňuji, dává mi pořádně zabrat. Nemohu se totiž pohnout z místa, protože mám stále pocit, že mi cosi utíká mezi prsty. 
Nemám rád polovičaté věci, a tady mne stále cosi nutí abych se vracel k podstatě Nibiru a hledal souvislosti v grafech infrakmitočtů zaznamenaných ELFRAD, údajům o tělesech Kuiperova pásu, astronomii a propočtech Mayů, Dmitrijevem a Coterellovými tabulkami. Pořád tu schází spojovací článek... Jakoby pojem "nibiru" - křížení - neoznačoval určité kosmické těleso, ale jakýsi periodický jev.


Neto žába, neto myš, neto pýr...

V červenci jsem pod titulkem "Obrovský nový svět" zveřejnil stránky o tělese 2001KX76. Jenže. Toto těleso (KBO - Kuiper Belt Object), popsané astronomy jako "zarudlý objekt o něco menší než Pluto", náhle jakoby už nikoho nezajímalo. Záhadně zmizelo, samozřejmě ne z oblohy, ale jen z oficiálních zpráv. Už v době kdy byly plné noviny titulků jako: "Na vnějším okraji sluneční soustavy bylo objeveno obrovské těleso" atd., jsem se pokoušel dostat k nejbližším zdrojům. Zbytečně. Na serveru Lowellovy observatoře či NSF nebylo o "čerstvé" astronomické senzaci vůbec nic!

Oficiální prohlášení se na serveru National Optical Astronomy Observatory (NOAO) objevilo 2. července 2001 (stránka ale byla zpřístupněna až 8. nebo 9. července, tedy zhruba týden poté, kdy se ta zpráva provalila na BBC on line; 3.7.2001, byl to vlastně jakýsi dárek k mým padesátým narozeninám :-), znělo: 

Objekt 2001 KX76 byl objeven v rámci Deep Ecliptic Survey, pátrání po KBO iniciovaném NASA. Provádí ho tým Lowell-MIT-LBT, využívající teleskopů National Science Foundation na Kitt Peak National Observatory poblíž Tucsonu, AZ, a Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Astronomové zjistili objekt 2001 KX76 na hloubkových digitálních fotografiích jižní oblohy, které pomocí 4-metrového Blanco Telescope na Cerro Tololo pořídili 22. května 2001 James L. Elliot z MIT a Lawrence H. Wasserman z Lowell Observatory.

2001 KX76 je v současné době ve vzdálenosti něco přes 6,4 miliardy kilometrů (4 miliardy mil) od Slunce. Jeho dráha má sklon přibližně 20 stupňů vůči ekliptice, ale její detaily jsou dosud neznámé. Dostupné údaje naznačují, že nově objevené těleso může být v orbitální rezonanci s Neptunem; oběhne Slunce třikrát, zatím co Neptun dokončí čtyři své oběhy. (?)

Barvu a jas objektu 2001 KX76 změřili Elliot, Susan Kern, David Osip (MIT) a Raymond a Beverly Sackler instantní kamerou Magellan (MagIC) instalovanou na 6,5 metrovém Magellanově teleskopu chilské observatoře Las Campanas. Objekt má zřetelně narudlou barvu, typickou pro mnoho primitivních těles vnější části solárního systému. 


Jenže... Ukazuje se, že se s největší pravděpodobností jedná o totéž těleso, které vypátral satelit IRAS, který sledoval tělesa vydávající infračervené záření už v roce 1983. Objekt tehdy byl zařazen mezi matné, nesmírně vzdálené "rudohnědé trpaslíky". (Rudohnědí trpaslíci jsou slábnoucí hvězdy, jacísi kříženci mezi obřími planetami a hvězdami. Jsou příliš malí a chladní aby byli hvězdami a příliš robustní aby mohli být planetami. V závislosti na teplotě emitují mdlé rudé světlo v omezeném spektru. Mají vysokou hustotu a silnou gravitaci, jejich atmosféra vypadá jako mlžný rudý závoj.) Také se hovořilo o "vzdálené galaxii" atd.

Datum objevu na NOAO je nesprávný, protože k němu nedošlo až v červenci, ale už ve čtvrtek 4. dubna 2001 v 03:06:45 UT. Operátoři teleskopu popsali nalezené těleso jako "objekt vyzařující difúzní světlo o přibližné magnitudě 11". Zjištěné souřadnice, s chybovou tolerancí ± 20" (to je okolo 0,006°) RA a ± 10" (0,003°) Dec, tehdy byly: RA 05° 09´ 09", Dec +16° 31´ 49"; koordináty: RA 5.1525, Dec +16.5303

Jenže... Totéž těleso zpozorovali hvězdáři švýcarské Neuchatelské observatoře již ve čtvrtek 7. února 2001 ve 23:30:32 UT +0100. Nadšení objevitelé o tom okamžitě vyslali zprávu do odborného světa... ale po týdnu její autentičnost popřeli... a nevrátili se k tomu, ani když objev v podstatě potvrdili kolegové v Chile a Arizoně... 
Proč to? Ze skromnosti? To snad ne...

Několikrát nezávisle na sobě objevený objekt se neustále "zmenšoval" a v srpnu už to byl jen "zatím největší objevený asteroid"... ... a jeho původně hlášená rudohnědá barva se změnila na modrou. Povinností asteroidu totiž je být studený, nemůže "emitovat v závislosti na teplotě mdlé rudé světlo v omezeném spektru", může pouze odrážet světlo přicházející od Slunce...
Navrhuji, abychom název tohoto rudo-modro-hnědého tělesa klidně změnili z nic neříkajícího "KX76" na "Chameleon". Jaká je jeho skutečná barva? 
Ovšem chameleonsky se nechová jen on, ale jakoby nakazil všechny, kdo s ním přišli do styku. Co to vlastně je?

Teorie o existenci druhého, vyhaslého Slunce kdesi daleko za hranicemi naší heliosféry je poměrně stará. Vyhaslé dvojče našeho Slunce lze nalézt například na diagramu v New Science & Invention Encyclopedia  z roku 1987. V podstatě nic divného, naopak - raritou je spíš soustava s jedinou hvězdou, bývají dvě, ještě častěji tři. V knize Tunel do kosmu jsem se pokusil o jakousi "rekonstrukci" systému dvou sluncí, přičemž za druhou, vyhaslou hvězdu považuji Jupiter. Ten nicméně je součástí planetární soustavy, poslušně kroužící kolem Slunce. Situace se však rapidně mění možnou přítomností dalšího vyhaslého tělesa s vlastní "heliosférou"; zůstaňme u výše uvedeného a říkejme mu "Chameleon"... Je totiž možné, že stav, který po tisíciletí vnímáme jako "normální" je pouze součástí cyklu, závislého na konfiguraci Slunce a Chameleona! V případě, že Chameleon skutečně je "hvězdný trpaslík" s obrovskou hmotností a gravitací, může také mít vlastní planetární systém!

Dmitrijev píše: "Existují nezvratné důkazy toho, že příčinou probíhající transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru naší sluneční soustavy. Tato ´darovaná´ nadbytečná energie produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách, včetně Slunce." 

A dále: "Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně probíhaly v posledních několika letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na své cestě mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula." 

"V šedesátých letech se zde setkala s nehomogenní hmotou/energií, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod heliosféry [sluneční soustavy] touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU, na 40 AU, nebo více. Toto zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému "přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. Toto ´přešplouchnutí´ zapříčinilo zvýšení objemu hmoty/energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy."

Příčinu událostí citovaných v tomto textu lze vysvětlit i tak, že od šedesátých let uplynulého století dochází ke stále markantnějšímu prolínání gravitačních a elektromagnetických sil dvou sousedících heliosfér, jejichž ekliptické roviny se mohou protínat v tupém úhlu. 
Existují-li na vnějším okraji soustavy Chameleona větší tělesa, řádu Uranu nebo Neptuna, lze vysvětlit i  původ drobných i větších těles Kuiperova pásu. 

Odmyslíme-li si řetízky, je to jakoby se k sobě blížily dva nakloněné, roztočené řetízkové kolotoče. Vše je pouze otázkou míry synchronizace a hustoty rozmístění těles obou hvězdných systémů. 

Nejzazší Chameleonova planeta se  v tomto případě do sluneční soustavy pouze vnořuje a přitom NAŠE SLUNCE NEOBÍHÁ. Takové těleso by se jevilo jako protiběžné, i když krouží okolo svého centrálního tělesa stejným směrem, jako naše planety kolem Slunce. Za těchto okolností tedy lze hovořit o efektu "prolínání" nebo "křížení", čemuž patrně odpovídá sumerský pojem "nibiru" nebo "Nibiru" - těleso, které se objevuje v období křížení... Přitom je zcela evidentní, že záleží na momentální pozici exponovaných planetárních těles obou systémů. Ke skutečně velkým katastrofám na Zemi dochází jen při nejtěsnějším přiblížení. Jsou-li v tomto okamžiku "X" a Země v nejvzdálenějších bodech od "cizího Slunce", projevují se pouze vlivy prolnutí obou heliosfér; změna frekvence sluneční činnosti, počtu skvrn apod. Oběh nejzazšího Chameleonova tělesa patrně souvisí s některým slunečním cyklem, jehož intenzita a délka se mění s ohledem na vzdálenost Chameleon - Slunce. Přitom je možné, že se obě hvězdy navzájem odpuzují, což se projevuje na tvaru oběžné dráhy Chameleona kolem Slunce. Obdobný model představuje například Sirius. 

 

Uvedená možnost přitom nijak nekoliduje se sumerskou kosmogonií ani s úvodem biblické Genesis. Zde se možná skrývá i příčina markantní duality mayských vyobrazení. 

"Strom života" určuje osu duálního systému, zatímco alegorie po stranách symbolizují dva možné extrémní stavy. Stejně tak zde může být umístěna postava člověka (obr.), který je součástí systému a podléhá (přizpůsobuje se) následkům změn.

 


V úvodu Dmitrijevovy zprávy stojí několik nesmírně důležitých vět:

"... nynější perioda transformace je pouze přechodná, protože převod životních vzorů do budoucnosti se může uskutečnit až po důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života bude procházet důkladnou dlouhodobou "zkouškou" nebo jakousí "kontrolou kvality", určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Evoluční výzva tohoto druhu vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už samostatných organizmů či druhů nebo společenství.  
Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my coby lidské bytosti zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytnými dalšími články v celkovém procesu nebo samotného života. Žádnou z těchto záležitostí nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně."

Pokračování tohoto varování najdeme téměř na konci článku:

"Planeta Země je nyní v procesu dramatických přeměn; od úprav elektromagnetického skeletu, přes změnu osy geomagnetického pole až po změny kompozic ozónových a vodíkových saturačních úrovní plyno - plazmového obalu (atmosféry). Tyto změny fyzikálního stavu Země nutně provázejí z nich rezultující klimaticko - atmosférické a biosférické přizpůsobovací procesy, které nabývají na intenzitě a hojnosti. Důkazem toho je reálný nárůst "neperiodických přechodných událostí", jinak řečeno katastrof." 

Je zde oprávněný důvod uvést nebo přímo vypíchnout fakt, že zvýšení etických či duchovních kvalit lidstva by výrazně snížilo dopad počtu i intenzity komplexních katastrof. Může totiž být životně důležité, aby na mapě světa byly předem vytýčeny zvýhodněné, a naproti tomu ohrožené a katastrofické oblasti Země, přičemž rozhodující bude kvalita geologicko - geofyzikálního prostředí, rozmanitost a intenzita kosmických vlivů a reálná úroveň duchovně - etického vývoje lidí, obývajících oba uvedené typy.

Jinými slovy - mohou nastat a nastanou situace, kdy bude před gigantickou globální katastrofou, po níž se podstatně změní povrch planety, zapotřebí přesídlit obrovské množství lidí do nejméně ohrožených, patrně vyvýšených vhodných oblastí. Něco podobného ovšem za současného geopolitického uspořádání nepřipadá v úvahu...


VĚČNÝ BOJ O PŘEŽITÍ

Čistě hypoteticky. Dejme tomu, že jsou lidé, kteří vše, co jsem dosud uvedl dokonale pochopili. Už velmi, velmi dávno znají "význam nebeských znamení". Proto dochází k manipulacím s archeologickými nálezy; tajnůstkaří NASA i velké světové astronomické observatoře. Pak ovšem existují dvě možné hlavní varianty, přičemž obě vycházejí z naprostého utajení. Vzhledem k tomu, že zhýčkaný člověk dneška velmi snadno propadá malomyslnosti a panice, to není až tak docela scestné.

Smýšlení zasvěcenců může být dvojí povahy

a) ponechají si veškeré znalosti pro sebe a zařídí se díky nahromaděným financím a technologii tak, aby se v nějakém druhu Archy zachránili před dopadem možných nastávajících katastrof, přičemž všech výhod použijí jen pro sebe, bez ohledu na to, co se stane se zbytkem obyvatel planety;

b) budou skrytě zavádět všemožná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která by v konečném důsledku měla posloužit všem obyvatelům Země, nebo
b1) taková opatření, která by ve stejném smyslu, a to i na geopolitickém sektoru, sobecky posloužila pouze jednomu národu či zemi, nebo z ní pocházející skupiny typu a.

Ve všech uvedených případech vyvstává problém utajení a odůvodňování jistých nestandardních postupů a počínání. A zde se najednou několik zdánlivě zcela odlišných věcí spojí do uceleného obrazu. Pokusme se analyzovat problémy obou uvedených skupin, protože "a" a "b" se nutně musí dostat do konfliktu. Abychom pochopili skrytý souboj "odstředivých" a "dostředivých" sil, je nutné odskočit do historie.

Je zřejmé, že staré národy zanechaly ohromné množství precizních astronomických záznamů a dlouhé popisy událostí, provázejících lidský vývoj. Na základě těchto záznamů a z geologicko - geofyzikálních dat lze sestavit jakousi tabulku cyklických katastrof. Jediný problém, který se nám přitom staví do cesty, je korektní datování, protože ať už se tvrdí cokoli, neexistuje ani jediný skutečně ověřený a ověřitelný bod, z něhož by mohlo započít měření. Pomocnou tabulkou dávných gigantických kataklyzmat, přelomových období, provázených nesmírnými globálním záplavami, vulkanizmem a pohybem tektonických ker, je známý soupis "geologických věků". 
Dimenze těchto událostí, při nichž se přes kontinenty přehnaly kilometrové mořské vlny, stoupaly a klesaly celé kontinenty a vyrůstala obrovská pohoří, se naprosto vymykají lidskému poznání a představám.

Období mezi těmito kataklyzmaty se vyznačují celou řadou "drobnějších", lokálních geofyzikálních a také globálních klimatických změn. Pravdou ovšem je, že energetické "hospodářství" Země samo o sobě nestačí ani k vyvolání těchto menších, o zmíněných kataklyzmatech nemluvě. Ve všech uvedených případech tedy musíme usoudit na působení "jakéhosi" vnějšího vlivu.

Dřive než někdo namítne, že to není možné, měl by si opět jednou ve vší pokoře uvědomit, že člověk není vrcholem kosmického Stvoření, ale pouze jeho nahodilou součástí, obdobně jako třeba mech nebo nějaká plíseň. Vesmír nepracuje podle představ naší vědy, a to, co o něm víme, jsou přes všechna velkohubá tvrzení "vědeckých kapacit" jen žalostné úlomky, které skládáme a přerovnáváme podle stále nových poznatků (alespoň bychom měli...). Okolní kosmické prostředí není louka plná květin - je plné poletujícího smetí a trosek, z nichž by mnohé mohly během několika málo minut uhasit vyšší formy života na Zemi.

Docela nedávno museli "sluncovědci" zahodit dlouho hýčkaný model Slunce, včetně tabulek, podle nichž "vypočítávali" délku trvání jistých period, sílu sluneční aktivity a počet slunečních skvrn. Cyklus, v němž se Slunce v současné době nachází, podle předchozích poznatků naší vědy vlastně nemůže existovat - a přesto tu je. Hvězda prostě kašle na vědu a dělá si, co chce... Vesmír nejsme schopni ovlivňovat, pouze ho pozorujeme a snažíme se pochopit alespoň to málo, co nám umožňují omezené smysly pozemšťana. Čím delší je doba pozorování, tím více cyklů lze rozeznat, což se v žádném případě netýká jen Slunce. 
Tolik tedy k "možnému" a "nemožnému".

Vzhledem k síle kataklyzmatických procesů na rozhraní "geologických dob" lze usoudit, že pokud tehdy existovali nějací vyšší tvorové, přežvali jen v mizivém počtu, některé druhy úplně vymizely. Tato období teď z následných úvah záměrně vypustím. Věnujme se chvíli období po posledním kataklyzmatu, po němž se evidentně musela zachovat hrstka humanoidů, z nichž později, možná, že přispěním "bohů", vznikl člověk. 

Veškeré informace a historické poznatky, které má lidstvo k dispozici (včetně těch neveřejných), jsou výhradně z tohoto posledního období. Hustota a úplnost těchto informací se ale zvyšuje až od období, počínajícího zhruba datem 3100 př. n. l. Lze tedy usoudit (a nechoďte na mne s Darwinem...), že tomuto datu předcházela jedna z "menších" celosvětových katastrof, jejíž doprovodnou součástí byla v Bibli a dalších původních zdrojích, rozptýlených po všech kontinentech, zachycená Potopa. Osobně jsem přesvědčen o tom, že ji vyvolal dopad asteroidu do Atlantiku.
V souvislosti s dalším vývojem lidstva mne velice zaujala práce britského genetika Bryana Sykese. (Zde na webu pod názvem "Všichni jsme dětmi sedmi Eviných dcer".) 
Sykes na základě výzkumu "genetického otisku mt-DNK", děděného v nezměněné podobě z matky na dceru, tvrdí, že všichni současní Evropané pocházejí z pouhých sedmi pramatek. Bohužel jsem nikde nenašel ani jedinou seriózní zmínku o pramatkách mimoevropských národů, včetně příslušníků pranárodů, obývajících oba americké kontinenty. Nicméně už výsledky výzkumu, "napasovaného" na platící zákazníky z anglosaského světa, dokladují, že poslední globální katastrofu přežila pouhá hrstka lidí, ve skupinkách rozptýlených po celém glóbu.
Připustíme-li, že nepřežili náhodou, ale díky včas podniknutým opatřením víceméně technického charakteru, jak ostatně jednoznačně naznačuje příběh s Archou. Popisovanou obrovskou loď si jistě nemohl dovolit postavit každý, máme patrně co do činění s jistou "elitou". Můžeme tedy předpokládat, že každá z těchto skupin, osádek (Archa nebyla jediná!), byla nositelkou jistého objemu poznatků, vztahujících se k období před katastrofou. Jelikož je nasnadě, že příčinou zkázy byla vnější, tedy astronomická příčina, lze očekávat, že se jim právě tato okolnost vryla hluboko do paměti, a že pak příslušná informace, o obsahu daném rozsahem znalostí, přecházela na jejich potomky.

Dějinná zkušenost posledních dvou tisíciletí dokladuje, že lidstvo, obzvlášť v dlouhých obdobích klidu, je hodně zapomětlivé. Prožité události u mnoha jedinců nepochybně vedly k amnézii, což je stav, v němž jsou prožité hrůzné události zatlačeny do pozadí tou měrou, jakoby se nikdy nestaly. Lidé měli dost práce s tím, aby se přizpůsobili změněným podmínkám a snad až na několik jedinců si nikdy nedokázalo zcela uvědomit hodnotu starých poznatků pro vzdálené příští generace. 
Desítky archívů obsahujících útržky prastarých nenahraditelných poznatků byly v Egyptě a na Středním Východě nenávratně zničeny ve víru lokálních válek, a ty snad nejcennější zanikly i s celou jihoamerickou kulturou za dvousetletého neomezeného běsnění fanatických "křesťanů". Zbyly jen útržky ústních podání, jejichž pozdní záznamy silně poznamenalo smýšlení autorů a rozsah vědomosti doby. V žádném období neunikly pozornosti "novátorů" a náboženských fanatiků všeho druhu ani prastaré sochy, skalní reliéfy a nápisy. Ale i zbylá torza, ať už jsou kdekoliv na světě, naznačují, že k jejich vzniku vedly stejné popudy.


Indiánská práce ze sbírky pátera Crespiho.

Nejde o lidskou postavu, což umělec záměrně zdůraznil tím, že má čtyři prsty na rukou i nohou. Je to jako kdybychom se setkali s jihoamerickou obdobou egyptské bohyně nebes (oblohy) Nút, držící ve hvězdné náruči své "děti" - dvě tělesa. Napravo Slunce, vlevo je v podobě "draka" Chameleon..
.

 Obdobnou symboliku lze nalézt i na "Bráně Slunce" v peruánském Tiahuanaco (obr. vpravo)

Pro zajímavost - doporučuji srovnat tiahuanackého "plačícího boha" s obsahem dolní části obrazce, nalezeného v obilí poblíž radioteleskopu v Chilbolton... 

Link


Rozpoznat v těchto záznamech souvislosti je poněkud složité, protože se v nich zdánlivě nehovoří o tom, co jsme zvyklí považovat za "objektivní skutečnost". Jde o ztvárnění znalostí, které v době vzniku těchto prací tvořily už jen obsah legend, bájí a hrdinských eposů rozličných klanových a jazykových skupin, stojících na stěží srovnatelných vývojových stupních a s odlišným chápáním světa.



Obr vlevo, Dendera, foto Martin Strnad - http://mujweb.cz/Cestovani/Egypt/
Tyto obrázky jsou z Dendery a z lokality Nimrud Dag. Ztvárnění je sice jiné, ale obsah nepochybně totožný. Denderský reliéf (vlevo) vykazuje symboliku užívanou v semitsko-hamitském kulturním okruhu, takže se na něm setkáme s pojmy "sloupů a bran nebes", známými z Henochova popisu nebe.
Tyto sloupy jsou v Nimrud Dag nahrazeny mohutnýma nohama stojícího lva, jsou mimochodem ukončeny podivnými spáry se čtyřmi "prsty". Na jeho krku je jakýsi půlměsíc, v němž je umístěna "hvězda". Vzhledem ke stejným symbolům rozmístěným po jeho těle lze těžko zpochybnit skutečnost, že umělec měl na mysli nebeská tělesa.
Celek znázorňuje "nebeského" nebo "hvězdného lva" a těleso na jeho krku nepochybně představuje cosi velmi významného.
Na obrazci z denderského chrámu (vlevo) vidíme v podstatě totéž! Egypťané zobrazovali planety, u nichž znali oběžnou dráhu, jako bárky, osazené příslušnými božstvy. Na obrázku ale vidíme ohromnou "planetární bárku", vyjímečně nesoucí sférické těleso. Nedejme se zmást "ksichtíky" na hlavicích sloupů (sloupy jsou celkem čtyři, takže jde možná o "větry" (vzpírám se notorickému zneužívání pojmu "nebeské krávy"...). Alegorie stejně jako v předchozím případě znázorňuje výjimečné nebeské těleso, jehož známá dráha probíhá v prostoru mezi dvěma "nebeskými sloupy", ale současně ho na obou stranách značně přesahuje.


Přítomnost jakési dávné celosvětové civilizace potvrzují i nálezy skalních nápisů. Ukazuje se, že jejich autoři používali shodných znaků k vyjádření slov a vět dříve patrně společného jazyka velmi podobného starohebrejštině, která se z něj později vyvinula. Toto primární písmo lze nalézt i v indiánských symbolech a piktogramech, dlouho mylně považovaných za "grafické znázornění posuňkové řeči"...

Je zde ovšem spousta dalších předmětů pokrytých dosud nevysvětlenými symboly. Vtip je v tom, že asi nikdo dosud neobtáhl jejich kontury. Opis pak vypadá tak, jako na obrázku vlevo.


S jedním z nejpřekvapivějších důkazů toho, že legendu o Potopě znal celý svět je tento text. Záznam je proveden znaky vysoce vyvinutého písma, které bylo později zapomenuto. Lidé na území Číny se vrátili k primitivnějším piktogramům, ale v mnoha případech je zjevné, že mnohé znaky, z nichž se vyvinulo současné "čínské písmo",  nevznikly stylizováním primitivních "obrázků". Jsou to zjednodušené znaky původního, vysoce sofistikovaného písma předků dnešních Číňanů. 


© gewo 16.10.2001

Pozor! Tyto stránky jsou průběžně doplňovány a lze je převzít pouze jako link!
V opačném případě nemusí obsahovat aktuální informaci, což samozřejmě není v zájmu čtenáře ani autora.


CHAMELEON
díl II.