Zrcadlo horizontu

Když vám vnucují linkovaný papír, pište na něj napříč!  
(mexický básník J. S. Chimenes)

Robert Bauval a Graham Hancock objevili díky netradičnímu přístupu k interpretaci některých staroegyptských textů úžasný plán, který zdá se ukazuje cestu k jedné z předpokládaných a dlouho marně hledaných "pokladnic všeho vědění", anebo přinejmenším ke skrýši jakéhosi velmi zvláštního neobvyklého artefaktu. Pečlivou analýzou a srovnáním konfigurace gízských pyramid, které na zemi nepřehlédnutelně zrcadlí trojici hvězd v pásu Orionu, s pozicí jejich protějšků na obloze a s obsahem prastarých, egyptských "náboženských rituálů, dospěli k jednoznačnému závěru: před mnoha tisíciletími někomu velice záleželo na tom, aby na bezpečném místě ukryl odkaz určený budoucím generacím. Více prozradí fundovaná a perfektně zdokumentovaná práce (Strážce počátků, Aktuell, Bratislava 1998), která, mimo jiné, ve všech bodech potvrzuje hypotézu o existenci Kamenné knihovny, již navíc významně rozšiřuje o astronomické vztahy, tedy o třetí rozměr.

Mapu místa uložení předpokládaného "pokladu" nelze sestavit bez možnosti porovnání konfigurace staveb s odpovídajícím postavením hvězd, získaným regresivní počítačovou simulací. Z toho vyplývá jediný možný závěr: i toto jiným způsobem nerozluštitelné sdělení bylo určeno až lidem na našem stupni vědeckotechnického vývoje.

Princip čtení záznamu, který oba zmínění badatelé nazývají antišifra, spočívá ve srovnání obrazu pozemních vodítek (v tomto případě pyramid v Gize) s přihlédnutím k zrcadlovém postavení přesně definovaných souhvězdí a hvězd ve vztahu k jarnímu bodu východu Slunce. Počítačová simulace nastavení odpovídajícího sektoru hvězdné oblohy do správné pozice, definuje jakési "putování v čase". Takto otevřená "hvězdná brána" pak doplňuje obrovský pozemsko-siderický anagraf, pojící naši (nebo kteroukoli jinou) epochu s dobou založení rafinovaně ukryté "časové schránky". Ať už v ní je deponováno cokoli, nález nepochybně způsobí významný obrat nejen v dosavadním způsobu chápání počátků lidských dějin.

(Tento obrázek je neretušovaný anagraf - osa východ/západ -, pořízený z letecké fotografie areálu pyramid v Gize...)  

Nemyslím, že princip "kosmické šifry", jehož klíč se po tisíciletí skrýval v "náboženských textech", byl použit jen v Egyptě. Měli bychom urychleně přenést pozornost na obdobné stavební záhady. Patří mezi ně především půdorys a pyramidy v Teotihuacánu a celé Mezoamerice (včetně zachovaných "bájí" a "astronomických kultů"), síť megalitických staveb na Britských ostrovech a podobně. Je obrovská škoda, že právě kolem těchto míst vybudovali archeo- a jiní -logové neprostupnou hráz novodobého "vědeckého" mýtu; ostudná je především okolnost, že na odpovědných úředních místech v jejichž rukou leží udělování povolení k výzkumu se úporně drží lidé, kteří usilovně brání jakékoli formě nekonformního bádání. Také o tomto problému se ve shora uvedené knize dočtete víc než dost.

Čeho se vlastně "vědecká obec" tak bojí? Pokud jsou nové hypotézy a teorie, s nimiž přicházejí odborníci z klasické archeologii vzdálených oborů tak scestné, nepravdivé, směšné a neudržitelné, jak -logové a -ici s oblibou tvrdí, proč tedy konečně nedají jejich protagonistům možnost, aby se jednou provždy dokonale znemožnili? Tvrzení, že jde o "udržení zájmu turistů o Egypt" je směšné. O tom svědčí nebývalý turistický nápor v zemích střední a Jižní Ameriky, vyvolaný knihami Ericha von Dänikena.

Odpovědí na tuto otázku se nabízí hned několik:

- Hlavy současného establishmentu se obávají, že intenzivní a neomezovaná práce nekonformních badatelů by s největší pravděpodobností brzy vynesla na denní světlo skutečnosti, jejichž zveřejnění by znamenalo konec jejich naivně primitivních smyšlených bajek o minulosti jimiž se živí už téměř dvě staletí. Riskovali by nepředstavitelnou blamáž, v jejímž důsledku by za všeobecného výsměchu museli opustit výnosné posty "správců" památek, ředitelů muzeí a vysokoškolské katedry. Neustále opisované a donekonečna papouškované "pravdy" by přes noc musely skončit tam, kde patří - v maku- latuře. Udělali z historie patřící celému lidstvu vědu a svévolně vytyčili její meze imagi- nárními kolíky pouček!

- Skupinka zasvěcených odborníků tají určité klíčové objevy, a to buď se shora uvedených důvodů, anebo (opět jednou) proto, "aby jejich zveřejnění nevyvolalo paniku". Za tímto účelem jsou blokovány veškeré výzkumy, které by mohly směřovat k jejich odhalení. Byl po překvapujících objevech ve Velké pyramidě průzkum speciálním robotem napřed pozastaven a posléze zcela znemožněn, právě proto? Byl proto zakázán vstup do prostor odkrytých pod Sfingou, a jejich průzkum "odložen na neurčito"? Jakým právem jsou jedinečné monumenty patřící celému lidstvu degradovány na pouhé zdroje příjmů států, na jejichž území se dnes čirou náhodou nalézají? Mezi obrovská a neodpustitelná pochybení současnosti patří fakt, že správa prehistorických a historických klenotů není svěřena pod nestrannou nadnárodní správu (pod nějakou organizaci podobnou UNESCO), ale leží v rukou arogantních úředníků vlád zemí, jejichž současné obyvatelstvo s původními staviteli většinou nemá a nikdy v historii nemělo absolutně nic společného!

Průzkum veškerých monumentů, ať už typu egyptských, mayských nebo aztéckých pyramid, včetně megalitických staveb na celém světě, nesmí zůstat monopolem archeologů. Ke slovu musí být, a to za zcela rovnoprávných neomezujících podmínek, připuštěni odborníci a badatelé ze všech oborů Musí být umožněno pátrání nejmodernějšími a cenné památky nepoškozujícími prostředky, neomezované doktrínami ani "platným učením" zástupců kterékoli zúčastněné skupiny. Toto je jediná schůdná cesta vedoucí z bludiště omylů nahromaděných našimi nikoli neomylnými předchůdci.

Archeologové nejsou vybaveni k tomu, aby pouze na základě svého úzce zaměřeného vzdělání spočívajícího na velmi pochybných premisách dokázali sestavit obraz minulosti, o jejich příslovečně nedostatečném materiálně-technickém vybavení nemluvě.

"Egyptologie je oborem, v němž náhodný objev může zbořit zavedenou teorii."

Toto jsou slova Labiba Habachiho, bývalého vrchního Inspektora starožitností egyptské vlády. Předpokládám, že tento muž dobře věděl o čem mluví. Vřele doporučoval egyptologům, aby se vyhýbali nekvalifikovaným prohlášením a byli natolik upřímní aby prošpikovali svá konstatování řadou ´pravděpodobně´ a ´možná´. To platí všude!

Přes zastírací manévry vědců je zřejmé, že současný stav vědomostí o egyptské prehistorii je jen velmi útržkovitý. Tlusté, obrázky přetékající knihy, jejichž zavádějící obsah mlčky schvalují, se nás ovšem neustále snaží přesvědčit o opaku (viz edice Oxford...). Je skutečně nutné (a jakými výsledky odůvodnitelné?) čekat tak dlouho, až jako obvykle vymřou na daňových poplatnících parazitující ctihodní příslušníci "vědecké obce", žijící po vzoru předchůdců pouze ze záměrného udržování lidstva v otupující neznalosti?

Jedinou chabou obranou se kterou se setkáváme jsou "vražedné fráze" typu: "O tom se spolu nebudeme bavit! Prostudujte si odbornou literaturu, která se těmito problémy podrobně zabývá." Následuje výčet knih, tvořících jádro vzdělání takto nezištně radícího vědce. Děkuji pěkně. To je ideová euthanasie. O podobných snahách, které vedou jen ke "zglajchšaltovanému" myšlení, si myslím své.

Nepotřebuji k myšlení diplom, a už vůbec ne pochybný doktorský titul získaný za úspěšné biflování a papouškování myšlenek předchůdců. Vůbec nikdo, a ze všeho nejméně za záštitou zvučných jmen vědců opatřených tasemnicemi zkratek zepředu i zezadu, se totiž nemůže odpovědně zaručit, že letitá skripta a učebnice obsahují pravdivé údaje. Je to jen neustále oprašovaná víra v tradice, která se mimo akademickou půdu dávno nenosí. Každá fakty doložitelná vyslovená domněnka nebo hypotéza musí být přezkoumána v praxi bez ohledu na to, že i v nejpodstatnějších bodech zcela odporuje jakési staré, zažité teorii. Ne vražedné fráze a krákorání postřelených vran, ale logická, věcná argumentace. Až z nového posouzení dané věci vyplývající závěry mohou vést k jejich potvrzení nebo zavržení. Toto je skutečně vědecký postup. Jinudy cesta k poznání nevede.

-----------

Známe stavby, jejichž dokončení se podle poznatků moderní vědy dočkala až x-tá generace stavitelů. Například Stonehenge. Bauval a Hancock připouštějí, že egyptští stavitelé si takto počínali po několik tisíc let (od 10 500 př. n. l.). Tento názor sdílím, protože jediné poměrně pozdní datování gizských pyramid spočívá na radiokarbonové analýze organických pozůstatků nalezených v maltě dochované za obložením jedné z nich. Jelikož se z obkladu uchovalo jen několik pod pískem skrytých kvádrů lze předpokládat, že organické zbytky během mnoha staletí do malty doslova "zatekly". Jinou možností je, že jde o maltu použitou během pozdějších oprav. Ani to nelze jednoznačně vyloučit. Navíc: testy na bázi rozpadu radioaktivního uhlíku C14 (jak varoval sám objevitel metody prof. Libby) nemohou být považovány za směrodatné. Jsou v nejlepším případě pomocným a velmi nespolehlivým, navíc velmi často premisami manipulovatelným vodítkem.

Pokud připustíme, že egyptské chrámy a pyramidy byly stavěny a astronomicky orientovány podle jakéhosi předem stanoveného, neměnného plánu, musíme současně připustit i několik zásadních otázek:

1) Kdo, a podle jakých "směrnic", vedl po celou dobu stavební práce? Kněží? A kde je skryt celkový plán? Musel přece existovat! Nebo byly nové chrámy, tak jako v Sumeru, stavěny jen na místech zastavěných předchůdci? Proč? Bylo Echnatonovo město postaveno "na divoko"? Mimo věčně platné předpisy? Bylo srovnáno se zemí právě proto?

2) Nepředstavují náhodou jednotlivá "kultovní místa" vybavená podivuhodnými "chrámy" jen jednotlivé útržky obrovského puzzle, jakési mozaiky jejíž celkový plán dosud neznáme? Každé naleziště je zkoumáno jednotlivě; archeologové se snaží určit jeho stáří. Je to podstatné?

K zlosti nechápajících amerikanistů Mayové několik tisíciletí zdánlivě bezdůvodně putovali sem a tam po obrovském území a všude stavěli obdivuhodná "města" a "cesty". Dostavěli - a odešli jinam. Nikdo neví proč.

Není snad konečně na čase složit části skládanky dohromady? Je to jako doplňovačka s tajenkou. Stačí použít to, co jsme dodnes stačili sesbírat, ostatní práci rychle a snadno zvládnou počítače. Pro jednotlivé stromy nevidíme les! Unikají nám velké věci. Proslavené přímočaré mayské cesty údajně nikdy nesloužily dopravě. Nejsou tedy čirou náhodou součástí obrovského, přes celou šíři kontinentu položeného pozemně-siderického anagrafu, jehož body je nutno propojit a najít k nim odpovídající hvězdné protějšky - otevřít "hvězdnou bránu" do časů, kdy byl naplánován? (Také zde prezentovaný anagraf Gizy je jen součástí mnohem většího celku, vsazeného so rámu obepínajícího celou Zemi.) Proč nevyužijeme dokonalé, infračervené nebo radarové satelitní fotografie, jinak používané pro každou "prkotinu"? Není snad přesně tohle výzva pro odpovědné lidi v NASA? (Mezitím bylo provedeno detailní radarové snímkování zemského povrchu, ale obávám se, že se jeho zveřejnění hned tak nedočkáme.)

Putování Mayů, "stavitelů krajiny", pak nabývá zcela jinou, účelovou dimenzi. Nestavěli žádná města, jejich sídliště v okolí stavenišť byla vždy jen dočasná. Když dostavěli poslední stavbu, kýmsi zahrnutou do původního obrovského plánu, vrátili se, aby opravili ty dříve zřízené, které mezitím nahlodal čas...

Připomínám znovu: všichni sumerští králové, po celou dobu trvání této kultury, stavěli "své" chrámové komplexy výhradně na základech předchozích staveb, jejichž zřízení připisovali "věčnému plánu bohů"!

Jsou to jen náhody?

-----------

Smysl protiotázek kladených biblickým Bohem Jobovi, snažícímu se poodhalit jeho tajemství: "Ptám se tě a odpověz: Kde jsi byl, když jsem založil zemi?, nabývá ve světle Bauvalových a Hancockových závěrů udivující význam.

Pověz mi, jestli to víš: Kdo rozměřil ji, víš-li, nebo kdo po ní roztahoval měřicí provazec? Do čeho byly zapuštěny podstavce, nebo kdo položil rohový kámen, když spolu prozpěvovaly jitřní hvězdy a plesali všichni synové Boží (nebešťané)?"

"Zdaliž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její? Aby uchvacovala kraje země - aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, a aby ruka pozdvižená ohnuta (zlomena) byla?"

"Shlédl jsi celou šíři země? Pověz, jestliže ji znáš celou:

Kdepak je cesta k místu, kde přebývá světlo (k obzorovému bodu východu Slunce)? A tma, kdepak je její místo, že bys vzal její hranici (obzor) a že bys porozuměl vozovým cestám (liniím směřujícím) k jejímu domu (ke hvězdnému znamení v němž vychází slunce)?"

"Můžeš pevně svázat pouta souhvězdí Kima, nebo můžeš uvolnit ("rozplést šňůry") pouta (pás) souhvězdí Kesil? Můžeš vyvést souhvězdí Mazarot ("polední", jižní) v jeho ustanovený čas?

A pokud jde o souhvězdí spolu s jeho syny, můžeš je vodit? Poznal jsi ustanovení nebes (polohu hvězd), nebo umíš snad uplatnit (přenést) jeho autoritu (obraz jejich postavení) na zemi (zemský povrch)?"

"Ulovíš lvu jeho kořist a nasytíš lvíčata, skrývající se v jeskyních a číhající v křoví?"
             (Job, kapitola 38; aplikace smíšených biblických zdrojů)

Proč by od Všemohoucího neměli být skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?
             
(Job 24. 1; Kral. bible)

Nahlédneme-li do patřičných zdrojů snadno zjistíme, že:

- souhvězdí Kima známe jako Plejády (viz také Job 9. 9; Amos 5. 8)
- souhvězdí Kesil není nic jiného než Orion (Iz. 13. 10; Amos 5. 8)
- je Arktur, nejjasnější hvězda souhvězdí Bootes.

V Bauvalově a Hancockově teorii hrají rozhodující roli Orion, Sfinga, Plejády a souhvězdí Lva. Abychom našli "cestu k poznání" a mohli získanými vědomostmi "nakrmit lvíčata" - lidi nové, vzdálené generace -, kteří (obrazně řečeno) žijí ve srovnání s autory poselství v jeskyních a číhají v křoví, musíme ulovit (vyrvat!) lvu - Sfinze a jejímu nebeskému protějšku - jeho kořist! Přinejmenším velice zajímavé shody, nemyslíte?

Jobova kniha, a to zdaleka ne jen na citovaných místech ale i v mnoha dalších ohledech, je podle mého názoru jedním z nejvýznačnějších krypto-textů, které církevní cenzoři (naštěstí!) jakýmsi omylem nechali přežít mezi takzvanými "poetickými knihami" Starého Zákona. Hlavní postavou příběhu paradoxně není Job, obracející se k personifikovanému Jahve, ale nejmladší debatník, Elihu, který ve strhujícím projevu výrazně odlišuje nepostižitelnou Vyšší moc od ostatních, lidem podobných božstev. Výstižnými slovy (kap. 32 až 37) dokládá Jobovi marnost jeho snažení, protože Sílu, již naivně polidšťuje a k jejímuž neexistujícímu obrazu se obrací, nezajímají směšné lidské problémy.

Job a ostatní debatující se v tomto světle jeví jako "nahrávači" - popis Jobova osudu, úvod do problému, včetně do textu implantovaných a dobře maskovaných rozsáhlých znalostí daleko přesahujících poznání středověku, i občasné mezivstupy "hlasu božího" - to vše tvoří pouze kulisu, malebné pozadí skutečně řešeného hluboce filozofického problému.

V kapitole 38 se hlásí ke slovu osobnost, kterou nelze srovnat s Nejvyšší bytostí (Bohem). Je jí podřízena, jak vyplývá z řady položených otázek, na žádném místě netvrdí, že vše o čem hovoří je jejím dílem! Naopak. V kapitole 39. 31 až 35 se dočítáme:

A Adonai (Pán; Hospodin), po dlouhém banálně vyhlížejícím výčtu přírodních jevů a neoddiskutovatelných zákonitostí, řekl:

"Chce se nevědomý rýpal přít se Všemohoucím (s Vyšší mocí)? Kdo (z vás) Boha (ne mne!) káral, ať odpoví!

Nato Job:

"Pohleď, jsem moc nepatrný, abych na to mohl odpovědět. Pokládám si ruku na ústa (dobový obrat = už mlčím). Řekl jsem všechno, co jsem chtěl a nebudu to opakovat podruhé, nemám už nic, co bych k tomu dodal. Vzpurný chlapík!

"Pán", který se vmísil do debaty samozřejmě není sám Všemohoucí. Jeho výtky směřují k jedinému bodu: nikdo není schopen pochopit záměry Vyšší moci! V tomto ohledu je každá debata zbytečná.

Doplněný, náboženským představám odpovídající závěr Jobovy knihy, zní jako výsměch všemu, co je v jejím textu obsaženo. Job se nakonec doslova utápí v "pozemských statcích" a jak už to bývá znají se k němu všichni, kteří o něm v době jeho největší bídy a zoufalství nechtěli nic slyšet. Přinesou pár dárků a svět je opět v naprostém pořádku. Ten zdánlivě nesmyslný závěr měl smysl: "Kniha Job" přežila církevní cenzuru...

Uvažovali jste už někdy nad slovy:

"On roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž." (Job 26.7)

(Vědecky odůvodněná představa Země visící (plující) v prázdnotě Kosmu do Jobovy doby jaksi nepatří. Odkud to pisatel věděl?)

"A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila a zpřevracely se hory do prostřed moře." (Ž. 46.3)

"Byť i ječely a kormoutily se vody jeho, a hory se rozrážely od dutí jeho." (Ž. 46.8)

"Když hlučeli národové a pohla se království, vydal hlas svůj a rozplynula se země." (Ž. 46.7)

"Pojďte, vizte skutky Hospodinovy, jakých jest pustin nadělal na zemi." (Ž. 46.9)

"Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách. Tvůj jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil." (Ž. 74.13 a 15)


(Vybráno z druhého dílu knihy Bestseller v kameni; Votobia 1999, © Jiří Wojnar 1999 - 2000 )