p      Strana 12  
q    
q Přijmeme-li teoretickou možnost konečnosti současného vesmíru, může být takzvané "zbytkové záření" - označované vědci za pozůstatek Velkého třesku - jen součástí jakýchsi "odpadových produktů"; průvodním jevem procesu, ke kterému dochází, když všechny druhy paprsků elektromagnetického záření dorazí na "hranici vesmíru", kde dojde k jejich odražení 
a k nekonečné řadě srážek. Jejich interferenční produkty se vracejí zpět do centra vesmírem vyplněné pomyslné "koule", protože její hraniční obal se zevnitř nutně musí chovat jako parabolické zrcadlo. Cestou zpět opět kolidují se vším, co se pohybuje směrem k této hranici...
Žádné záření se nikdy nemůže vrátit zpět do místa vzniku bez odrazu! Mají-li vědci pravdu, pak vesmír musí být konečný!
• EMZ, a tudíž ani světlo, nemůže z konečného, rozpínajícího se vesmíru unikat do "NIC" - 
to by popíralo existenci hranice, protože v rámci Einsteinovy definice je světlo vlastně jednou z forem hmoty, a nemohli bychom hovořit o konečnosti. Nekonečno vyplňující vesmír se naproti tomu nemůže smršťovat ani rozpínat, pouze přeskupovat v sobě samém.
Za předpokladu, že se frekvence sledovaného paprsku v konečném, ale rozpínajícím se vesmíru odrazem pozmění, nabízí se nejen logické zdůvodnění původu "zbytkového záření", ale i metoda, kterou možná lze zjistit (relativní) rychlost rozpínání vesmíru.
• Pokud se totiž vesmír neustále rozpíná, musí se tak z jakéhosi důvodu dít pomaleji než rychlostí světla. Paprsky, které se po celou dobu jeho trvání neustále odrážejí od vnitřního povrchu stále větší a paprsku ustupující pomyslné koule, musí "stárnout". Frekvence tedy (podle Dopplerova efektu...) musí neustále klesat. Zatím byl nalezen, protože se po něm usilovně pátralo, jen jeden druh odraženého, pravděpodobně modifikovaného záření na neuvěřitelně vysoké frekvenci. Proč se tedy nepokusit o zachycení ostatních harmonických frekvencí, které tento jev nutně provázejí, a neurčit z jejich logaritmického pořadí koeficient rychlosti rozpínání? Jenomže... Zachycená frekvence zbytkového záření je tak vysoká, že by Big Bang musel proběhnout teprve pozítří. Nebo je to...

Máte v tom relativní zmatek? To je relativně dobře, protože tak jsem to chtěl.
Einsteinova teorie není nic jiného, než rovnicemi vyjádřená pointa staré anekdoty o rabbim Loewovi, který, leže na smrtelné posteli odpovídá všetečnému tazateli na otázku, jakže to vypadá na "druhé straně", slovy: "Všechno je jinak!"

Nebeský kulečník
Průměr Slunce je odhadován asi na 1,4 miliónu kilometrů. Vynásobíme-li toto číslo vědou uváděným padesátinásobkem, dojdeme k průměru 70 milionů kilometrů. Praslunce by se tedy rozprostíralo téměř po hranici dráhy Merkura.
Planeta "X" se podle propočtů astronomů nachází ve vzdálenosti asi 9574,4 milionů kilometrů (64 AJ).
Pokud první Slunce opravdu mělo 500krát větší výkonnost, byly vnější planety takříkajíc "na výsluní". Asi tak, jako dnešní planety pod dráhou asteroidů představovanou "klenbou". Za touto hranicí dnes není možný vývoj života závislého na slunečním záření, který by se množstvím a kvalitou forem rovnal pozemskému.
Zvětší-li Slunce objem tak, jak předpokládají vědci, vezme lidstvo postupně zavděk dnes nehostinnými velkými měsíci Jupitera, na kterých zavládnou téměř ideální životní podmínky.
Systém dvojhvězdy ovšem zaujímal prostor vyplňující téměř celý objem nynější soustavy. To by ovšem posunulo hranici života podstatně dál.
Vyvinul a zachránil se život na vzdálenějších tělesech před katastrofou, spojenou s kolapsem jedné z hvězd?
Harold Clayton Urey, všestranný americký vědec, objevitel deuteria a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1934, vyslovil názor, že Mars a Venuše, tedy planety podobné Zemi (včetně planetek v pásu asteroidů), se musely zformovat při teplotách okolo 1040°C. Prvky tvořící tato tělesa jsou totiž za těchto teplot již pevné, zatímco vodík, metan a amoniak ještě zůstávají v plynném stavu. To podporuje pravděpodobnost vzniku takzvaných "terestrických" planet shlukováním kusů hmoty, uvolněných řadou srážek v období vzájemného rozbíjení a slučování částí původních těles, dočasně zformovaných kolem dnešního Slunce po rozpadu Slunce 2.
Počáteční stav připomínal hemžení koulí po otevíracím strku na stole amerického kulečníku...
Geologicky nejstarší nalezené pozemské horniny vykazují (nutno podotknout, že na základě bezpříkladně pochybných metod) stáří čtyř miliard let. Nejstarší dosud známou horninou je na Zemi nalezený meteorit (odhadované stáří 4,48 miliard let) a zhruba stejně starý je údajně i úlomek horniny ("Genesis Stone"), kámen náhodně sebraný posádkou prvního Apolla na Měsíci.
Po fotografickém průzkumu Marsu sondami Viking - podle jednoznačně erozních útvarů na jeho povrchu - vědci usoudili, že "rudá planeta", někdy před 4,5 miliardy let měla atmosféru. To je ovšem v přímém rozporu s tvrzením, kdy věda totéž stáří přičítá Slunci!
Vypovídá tento časový údaj o něčem úplně jiném? Určuje dobu, kdy se dotvářela a doslova "přetavovala" mladší část soustavy? To se nedozvíme dříve, než budeme mít pro srovnání k dispozici vzorky hornin povrchů vzdálených neterestrických planet. Do té doby se můžeme jen utápět v dohadech.
Když se z masy uvolněné rozpadem soustavy "prvního Slunce" postupně zformovaly dnes známé planety, původní vzdálenější planetární systém se vlivem radikální změny poměrů gravitačních sil pomalu hroutil. Tehdy se také mohlo stát, že se několik bližších planet prvotního systému, obíhajících vzdálené Slunce v původním (z našeho hlediska protiběžném) směru, postupně dostalo "do mlýna" - na kolizní eliptickou dráhu vůči novým tělesům. Jedna z nich přitom měla to štěstí, že nalezla "prázdnější stůl" a stala se (během incidentů, které lze s ohledem na předchozí události považovat za "drobné") bezděčným zprostředkovatelem - rozsévačem života po vnitřních planetách sluneční soustavy.
Nelze ovšem vyloučit ani možnost, že těleso pocházející z jiné oblasti vesmíru bylo do nové sluneční soustavy vtaženo jednou z planet za Neptunem. Možná, že nejvzdálenější planety původní soustavy už zcela opustily sféru vlivu zmenšeného Slunce a bloudí teď kdesi v nekonečném Kosmu. Setba života pokračuje...
Na Sumery uctívanou Planetu křížení, stejně tak jako na planety původní soustavy, se život mohl dostat - někdy dávno před odhadovanými čtyřmi miliardami let - při kolizi s jedním ze satelitů obíhajících kteroukoli vhodnou planetu prvotního systému.