p      Strana 13  
q    
q Vynucená kosmická rovnováha
Je docela možné, že (nejen) za obsah následujících stránek budu upálen na hranici posměchu. Nevadí, nelpím na "vědecké pověsti" a proto se podělím o několik myšlenek, které se během studia starých i moderních kosmogonických hypotéz, náhledů a spekulací v axiomy nezatíženém mozku nutně vylíhnout musí.
Ostatně: veškeré "vědecké" kosmogonické představy jsou jen dočasnými módními spekulacemi. O žádné z nich se nedá tvrdit, že by spočívala na tom, čemu se s oblibou říká "solidní vědecký základ"... To ostatně dokazuje historie vědy více než dostatečně.
• Myslím, že za pohyb a udržování drah planet zodpovídají především: počáteční impuls, elektrický náboj, elektromagnetická pole vyráběná "generátory" planet a Slunce v interakci s gravitací. O naposled jmenované síle dlouho platila Newtonem vyslovená domněnka, že je vyvolávána samotnou přítomností hmoty tělesa v prostoru.
Einsteinovo vylepšení zní: Gravitace je reakcí na narušení kontinuity časoprostoru.
To momentálně postačí k úvaze o vzájemném chování kosmických těles, disponujících udanými silami a energetickými poli.
• Slunce a planety se navzájem přitahují gravitací. Proti této síle působí elektrický náboj, jehož polarita je všem tělesům (včetně Slunce) společná. Tento náboj doslova "pruží" v prostoru mezi centrálním tělesem a planetami, stejně jako mezi oběžnicemi navzájem.
• Náboj je úměrný velikosti tělesa, jeho vzdálenosti od Slunce a oběžné rychlosti. Samotná energie "prvotního impulsu" by se už dávno spotřebovala a energie prakového efektu k udržení planet v pohybu sama o sobě nestačí.

   
 Prakový efekt: Těleso, které se přibližuje k většímu, je jeho přitažlivostí urychlováno. Maximální rychlosti, která ho posléze vymrští do prostoru, dosáhne v nejtěsnější blízkosti přitahujícího tělesa. Tento efekt je nejlépe pozorovatelný u komet. Gravitace Slunce urychluje všechny planety na jejich cestě k perihelu, ovšem když se od něj vzdalují, pak je brzdí.

Protože jsme se už dostatečně přesvědčili o tom, že perpetuum mobile nefunguje "u nás dole", nemůže fungovat ani "tam nahoře". Domnívám se tedy, že planety udržují svou průměrnou konstantní rychlost oběhu kolem Slunce tak, že na svých více nebo méně eliptických drahách (odchylka Venuše je opravdu minimální) "kloužou" v jakýchsi jemných vlnovkách po v interakci vytvářeném polštáři - propad blíže ke Slunci = zrychlení, a naopak protitlak náboje sluneční hmoty. Jakýsi gravitací podporovaný "planetární surfing" na vlnách elektrického náboje... Prakový efekt je jen jakýsi doplněk.
Předpokládám, že ani v ostatním vesmíru tomu nebude jinak. Hranice vymezující prostor mezi jednotlivými galaxiemi, hvězdami a planetami jsou vzájemně vynucovány silami, jejichž střet se v počátcích projevoval:
- spontánním vzájemným vyrovnáváním elektrostatických potenciálů;
- při přiblížení planetárních těles na kritickou vzdálenost obrácením polarity magnetického pole tělesa menší hmotnosti (podle typu) působením magnetického nebo elektromagnetického pole většího.
Tedy v malém tytéž, ale jakoby v časové lupě a v mnohem větším prostoru probíhající oscilace jako uvnitř Slunce.
Protože dochází k neustálému vyrovnávání hladin elektrických nábojů, a v kritických stavech i elektromagnetických polarit, tělesa obíhající jedním směrem společné centrum s relativně konstantní gravitací - přestože se navzájem přitahují "sítěmi" gravitačních sil - se v konečném efektu nikdy nemohou srazit! Jinak by zde místo planetární soustavy a Slunce brzy zbyla jen obrovská koule hmoty, nebo vůbec nic.
Tomu brání poměrně jednoduchý mechanismus:
- Při překročení určité bezpečnostní hranice došlo k pokusu o vyrovnání elektrického potenciálu, což se v případě kritického přiblížení dvou těles s aktivním jádrem projevilo formou obrovských blesků. Budiž světlo!
- Změna (pokles) úrovně potenciálu mohla vést k dočasné změně vzdálenosti oběžných drah obou těles od centra soustavy; Slunce a tím i k dočasné změně oběžné rychlosti.
- Těleso odpovídajícího složení, se slabším nebo žádným elektromagnetickým polem, přitom bylo přepólováno indukcí a bez ohledu na gravitaci odpuzeno. Průběh si může každý ověřit pomocí dvou plochých magnetů. Pokud je k sobě přibližujeme shodnými póly, napřed se odpuzují a teprve pak se magnet, který nedržíme, bleskurychle otočí a snaží se připojit k druhému. Při této demonstraci si musíme představit dvě tělesa obrovské hmotnosti, která se míjejí (v případě Nibiru protisměrně) relativně velkou rychlostí na zakřivených drahách. Za daných okolností se jen "odstrčí". Může dojít ke změně rychlosti oběhu, rotace nebo případně sklonu rotační osy, případně i k částečnému nebo úplnému převrácení polarity magnetických nebo dokonce fyzikálních pólů menšího z nich; k "postavení na hlavu" otočením o 180°.
K přímému kontaktu obou těles přitom nikdy nedojde.
Přeskok elektromagnetického pole musí být u obou těles provázen uvolněním velkého množství tepla. To zřejmě vede ke změně plasticity od centra k povrchu a k tektonickým (i atmosférickým) poruchám obrovského rozsahu.
Přeměnu plazmatické prahmoty do sluncí a pevných těles pravděpodobně provázela změna poměrů a koncentrací gravitačních, elektrických a elektromagnetických sil. Planetami a jejich měsíci počínaje, galaxiemi a jejich seskupeními konče. Každý takový systém je jedním v hroznu dříve uvedených "balónků".
Udržování vzdáleností mezi systémy těles v prostoru zajišťují nepřetržitá snaha o udržení rovnováhy mezi gravitací a potenciálem hladin elektrického náboje a aktivní pole, produkovaná elektromagneticky činnými tělesy jednotlivých systémů.
Vztahy platné v planetárních systémech musí, s malými obměnami (a v jiné časové mřížce), platit i pro vztahy mezi jednotlivými hvězdami a galaxiemi. I ty se, ať už v hypotetickém velkém balónu "vesmíroidu" nebo v nekonečném vesmíru, od sebe nutně vzdalují (odstrkují) tak, aby se vůči ostatním nalézaly ve stavu gravitačně-elektrostatické a elektromagnetické rovnováhy. (To, co je dole, je i nahoře. To, co není dole, nahoře nehledej!)
Reálnou hrozbou jsou povrch větších těles nahlodávající "pomalé" meteority a malé bludné planetky. Jsou pozůstatkem srážek mezi zbytky hmoty, vyrvané slapovými silami z velkých planet v období počáteční nestability. Jejich počet se výrazně zvýšil o pozůstatky "nebeské bitvy".