p      Strana 14  
q    
q Tělesa, která neletí přímo, přitáhne gravitace a magnetická pole planetárního tělesa až na kritickou vzdálenost (za Rocheho hranici). Zde jsou (podle rychlosti) v nerovném souboji gravitačních sil často doslova roztrhána na kusy. Trosky se nutně musí zřítit na větší těleso. Přestože se (v případě Země) někdy v závislosti na složení při průletu atmosférou zčásti rozpadají na shluky menších těles, deformují po dopadu obrovské plochy.
Jinou možností je naklonění rotační osy menšího planetárního tělesa až o 180° (skutečného "postavení na hlavu"). K tomu může dojít i přepólováním elektromagneticky nečinného tělesa indukcí elektromagnetickým polem tělesa většího. Efekt odpuzení se zruší, a pokud se menší těleso díky větší rychlosti mezitím nevzdálí za kritickou hranici, proces vyrovnávání potenciálu a přepólování se opakuje.
Takto postižená tělesa rotují v elektromagnetickém poli centrální hvězdy opačným směrem. Dochází ke konfliktu elektromagnetických sil a díky tomu se jejich povrch silně zahřívá.
Příkladem takové planety je Venuše. Příčinou nečekaně vysoké teploty jejího povrchu mohou být vířivé proudy, vznikající na podpovrchových průsečících planetárních a slunečních magnetických siločar v magneticky aktivních horninách následkem opačné rotace. Vysvětlovalo by to její, vzhledem ke složení a hustotě atmosféry, nečekaně vysokou povrchovou teplotu. Protože tato planeta je pravděpodobně "slepencem", utvořeným ze zbytků již pevné hmoty, nemá aktivní jádro a nemůže se sama otočit do původní polohy!
V průběhu vyrovnávání potenciálů (přímým přeskokem elektrického výboje - blesku) může dojít k roztavení obrovských ploch povrchu, ke zničení aktivního jádra (pokud existuje) a ke spontánní transformaci jaderných zásob menší planety. Ta se pak může stát DUGGAE, sumersky "hrncem sirotčího olova", jako náš Měsíc. Jakýkoli odhad stáří takového tělesa testováním minerálů radiometrickými metodami (především metodou uran-olovo), musí přinést výsledky bez jakékoli hodnoty.
Všechny uvedené možnosti za normálních okolností a vztahů v ustáleném systému vůbec nepřicházejí v úvahu! Mohou být jen důsledkem obrovské anomálie. Podívejme se na ni blíže...

Svědectví o nebeské bitvě
Jak jsme si v úvodu naznačili je kosmická událost, popisující kombinaci všech dosud uvedených možností, zaznamenána klínovým písmem v dramatickém textu, který velmi logicky líčí průběh "kosmické bitvy planetárních bohů". Omezíme se jen na velmi stručné shrnutí údajů:
Planeta Tiamat během procesu "stvoření" Země nebyla zničena přímou srážkou s křižujícím Nibiru; popis průběhu události má úžasnou logiku, odpovídající úvahám na předchozích stránkách.
"Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami," říká klasický překlad biblického textu Genesis
(M.I. 2.).
Nový překlad už teologům působí problémy. Zní v podstatě takto:
"Země pak ještě nebyla (na jejím místě "bylo nic") a tma byla nad Tehom (nekonečnou vodní hlubinou), jen vítr se vznášel nad vodami." (Tehom = Tiamat!)
Dočteme se o vojsku bojujících satelitů (sumerština užívá pro pojmy "vítr", "pobočník" a "satelit" stejný výraz!) a o "síti" (magnetickém poli), do které byla Tiamat před zahubením polapena. Jsou popisovány gigantické blesky (vyrovnávání potenciálu) ozařující prostor mezi "bojujícími planetárními bohy", bubliny vařící hmoty a bezedné krátery, které se otevíraly na povrchu menšího tělesa. "Buď světlo!”
(M.I. 3)
Stejným způsobem, doslova provařením v elektrickém oblouku, byl "zabit a změněn v hrnec olova" i Kingu, největší satelit, "vítr - pobočník" planety Tiamat, "vojevůdce" nad ostatními (asi jedenácti) "větry", které Tiamat "porodila" na svou obranu.
V sumerské kosmogonii je zmínka, že ostatní planetární bohové na Kingu žárlili, protože ho Tiamat vybavila vlastnostmi samostatné planety. Čím? Měl snad původně vlastní elektromagnetické pole? Během konfrontace přišel o zásoby povrchové vody, radioaktivních prvků, rotaci, podstatnou část magnetického pole a: "Jeho tabulku osudů si Marduk připjal na vlastní hruď." Jinak řečeno: Novou oběžnou dráhu kolem Slunce nezískal Kingu, ale Marduk!
Jisté je, že Měsíc, který je vzhledem k ní neúměrně velký, nevznikl oddělením od Země! Byl pravděpodobně malou planetou, která se ve velmi rané fázi utvořila ze sluneční hmoty současně s Tiamat a měla šanci se od ní časem oddělit. Podrobný průzkum našeho souputníka, jehož smutná tvář zřejmě pamatuje lepší časy, ještě přinese mnoho překvapení.
Vetřelec - Nibiru/Marduk - pak do jednoho z "otvorů, otevřených v břiše Tiamat", mrštil satelit "zlý vítr", kterým "roztříštil její srdce". (Elektromagnetický generátor...) Při druhém kritickém oběhu rozdělil náraz jiného satelitu, zvaného "severní vítr", tělo mrtvé planety na dva díly. Část se doslova rozprskla a utvořila na její původní oběžné dráze pás asteroidů - "oblohu", biblické nebe.
"Lebka" Tiamat spolu s měsícem Kingu odlétla po nárazu blíže k Slunci: "do míst, kde předtím nikdo nebyl". Poté se Nibiru opět "odebral do svého vzdáleného příbytku v tmách".
Logika vykráceného biblického popisu časového průběhu je nezvyklá. Pravidelně se opakující poznámky na konci "dne" - jedné etapy (éry) stvoření, jako: "I byl večer a bylo jitro, den první," popisují oběhy křižující planety! "I byl večer..." - odlet k aphelu. Když se po pozměněné dráze vracela zpět ke Slunci, k perihelu, a došlo k dalšímu střetu (nemusel to být hned následující oběh!) "...bylo (nastalo) jitro, den druhý". První "večer" bez předcházejícího jitra (každý kritický biblický "den" paradoxně začíná večerem!) naznačuje, že přišla odkudsi "z temnot" ke Slunci poprvé!
Na sumerských i babylonských tabulkách je zaznamenáno, že protiběžný Nibiru/Marduk si po prvním střetu, končícím "zabitím" Tiamat, odešel prohlédnout svůj nový "vzdálený příbytek". Nová "tabulka osudů" mu totiž (aby mohl vládnout a všechny kontrolovat!) určila nejen dráhu, ale i dva příbytky. Jeden "v blízkosti Apsu" (Slunce) a druhý kdesi "daleko v tmách".
To jednoznačně vymezuje nezvykle dlouhou eliptickou dráhu Vetřelce. Dnes totiž oněm "příbytkům" říkáme perihel a aphel - dva body eliptické dráhy kolem Slunce, přičemž perihel je Slunci nejbližší a aphel nejvzdálenější bod. Žádná ze známých planet soustavy však ke Slunci nepřilétá z "daleké tmy". Takto, pokud víme, se chovají jen komety!
Bible chronologicky přesně popisuje průběh dvou oběhů! Nibiru se po prvním průletu, po příchodu ze vzdáleného prostoru ke světlu, vrací zpět do tmy (byl večer) a pak opět ke Slunci (a bylo jitro). "...první den", čas druhé fáze, během níž vznikla násilným aktem Země:
"Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod! I učinil (raki'a) Bůh tu oblohu (šama'im), a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou."  
(M.I. 6 a 7) (Job 9. 8; Jer. 10.12; Iz. 40.22; Žalm 104.2)
Jak se to vlastně mělo s překladem pasáže o rozprostření nebes, ukování nebeské klenby, jsme si již řekli. Další "dny" - fáze - pravděpodobně probíhaly bez jeho přičinění, i když slapové síly jistě mohly hrát určitou roli. Bible však popisuje naprosto přirozený proces.
Těleso od určité velikosti se snaží utvořit v prostoru kouli. Voda zbylá na zdeformovaném úlomku se navíc vlivem rotace zákonitě nahrnula na místo, kde zela gigantická měsícem Nibiru vyrvaná díra. Tuto dnes již zahlazenou jizvu skrývá Tichý oceán. Jeho dno má nejtenčí a nejmladší vrstvu zemské kůry.
I toto nám zřetelně sděluje biblický kompilát sumerského textu :
"Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem (oblohou - nezapomeňme na rozlišení smíšených pojmů!) v místo jedno, a ukaž se místo suché!" A stalo se tak.
(M.I. 6 a 7)