p      Strana 15  
q    
q Jenže tady, přesně na tomto místě mi při psaní knihy Tunel do kosmu něco obrovského uniklo! Ono se totiž přesně tehdy stalo ještě něco úplně jiného, něco, co mělo má a bude mít bezprostřední vliv na život na této Zemi.

ZRODILA SE "HLAVA DNŮ"!

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli mám nové vydání Tunelu přepracovat, ale nakonec jsem to zavrhnul: nebylo by to fair vůči čtenářům, kteří mají doma první verzi, takže s Hlavou Dnů (Starým Dnů, někdy také Nebeským Beránkem) se setkáte až v první kapitole knihy Hlubina návratu.
------------------------------------------------------------------
Je nesporné, že o pradávných událostech musel Sumerům, kteří Zemi nazývali "odštěpek" - KI, vyprávět někdo, kdo sluneční soustavu, geologickou strukturu Země, povrch Měsíce a ostatních planet opravdu dokonale prozkoumal. Už před tisíciletími věděl, že Země není koule a dokázal rekonstruovat historii jejího vzniku i genezi vzniku života na ní. Neušlo mu, že živé bytosti na obou nebo možná i více Slunci blízkých světech mají společný genetický základ. Možná, že právě tato okolnost dala první podnět k průzkumu planet a rekonstrukci kosmických událostí, popsaných v sumerské kosmogonii. Kdo ví...
Za předpokladu, že dnešní uspořádání onoho seskupení těles, které jsme si zvykli nazývat naší sluneční soustavou, způsobily nepravidelné průlety jedné z protiběžných planet původního "Velkého systému", bychom podle Newtonových zákonů mohli doufat v pozdější optimalizaci planetárních drah do té míry, že k podobně nebezpečným přiblížením již nedochází. Vládne mezi "nebeskými bohy" absolutní shoda? Zdaleka ne. Vetřelec/Nibiru tady stále ještě obíhá!
V mezičasech jsou hrozbou pro pozemský život statisíce menších těles, trosek "nebeské bitvy", která sice víří na eliptických drahách v pásu asteroidů ("klenbě"), ale mnohdy se blíží k drahám vnitřních planet a některé je dokonce protínají. Zcela v protikladu k Aristotelově, Ptolemaiově, Koperníkově a nakonec i dnešní obecné kosmogonii vládne ve sluneční soustavě jakýsi "nedobře organizovaný chaos".

Bombardování z vesmíru
Asteroidy, meteority, celá řada komet a spousta prachu. Co se děje s těmito troskami?
Počáteční impuls nárazu je dosud drží na poměrně stabilních drahách. Ale každý průlet Vetřelce, tělesa s velkou přitažlivou silou, musí strhnout z pásma trosek množství materiálu, který za ním (podobně jako nečistota za lodí) vytvoří jakýsi "pruh" různými rychlostmi letících těles. Ten postupně protne oběžné dráhy planet. V důsledku toho pak nutně musí docházet k periodickým srážkám, především s vnitřními planetami systému! Poletující trosky jsou navíc ovlivněny gravitací Slunce a velkých planet.
Pro tato tvrzení existuje měřitelný logický důkaz.
Podle propočtů astronomů dopadá na Zemi asi čtrnáct milionů tun meteorického prachu ročně. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že za čtyři a půl miliardy let, na které je odhadováno stáří naší planety, by ho musela spadnout asi sedmnáct až jedenadvacet metrů silná, celý povrch Země (včetně plochy moří!) pokrývající vrstva... Kde je?
A kam se podělo obrovské množství niklu, jehož je v meteorickém prachu obsaženo poměrně mnoho? Množství snadno rozpustného niklu ve vodách oceánů je vůči předpokládanému objemu spadu mizivé.
Mnozí se takto snaží dokázat biblické stáří Země (asi 6000 let...). Zde není otázkou, jak stará planeta je, ale jaké množství tohoto prachu bylo (několikrát) na její oběžnou dráhu zataženo. Bez jakéhosi "vratného mechanismu" by byl kosmický prach totiž už dávno po newtonovské konsolidaci systému (za necelé tři miliony let) vytlačen za hranice soustavy tlakem slunečních paprsků (slunečního "větru")!
V kosmickém měřítku není několik miliard pozemských let ničím. Proces utváření sluneční soustavy ještě neskončil. I v příštích několika stovkách milionů let to nevypadá na "věčný mír a klid".

Fakta?
Postupný fotografický průzkum vnitřních planet kosmickými sondami, Merkurem počínaje a Marsem konče (včetně Měsíce) odhalilo srovnání záběrů jejich povrchů do očí bijící shodu - "zdobí" je nesčetné krátery (impakty). Všude přibližně stejný obraz zkázy. Velmi logický předpoklad, že projektily, které způsobily tuto spoušť mohly být zbloudilé planetky a obrovské meteority z pásma asteroidů, byl - z neznalosti příčiny (navíc to zcela odporuje dnešní kosmogonii) tohoto zdánlivě chaotického počínání - zavržen. Nahradila ho za vlasy přitažená bajka o jakési tajemné "mase, vyvržené ke Slunci Jupiterem..."
Při všech Newtonových zákonech?! Z jaké odůvodnitelné příčiny, by měly planety házet po Slunci kamením?
A pokud by šlo o roj těles urychlený Jupiterem, jakou rychlostí se k němu přiblížil, co mu ji udělilo, a jak to, že zasáhl všechny planety?
Tak jako u hypotéz o vzniku planet došlo i zde k extrémní diferenciaci názorů, ke sporům, které opět k ničemu a nikam nevedly.
Pro současnou vědu nemyslitelný předpoklad, že planetky a meteority byly do pásma vnitřních planet zavlečeny po kometární dráze prolétajícím velkým planetárním tělesem, však problém dokonale řeší.
Nejvyšší hustota dopadů vesmírných projektilů se samozřejmě projevila těsně po rozštěpení Tiamat. Časem byly kolize stále sporadičtější. Zdá se však, že období uzavřely dopady poměrně velkých těles. Některá z nich, oproti drobnějšímu, gravitací planet ovlivnitelnějšímu "smetí", si dodnes udržela vlastní, srážkou podmíněné neekliptické oběžné dráhy.
Dva asteroidy se díky příznivým okolnostem staly oběžnicemi Marsu, jiný krouží kolem Země jako druhý neviditelný měsíc.
Těleso o průměru zhruba pěti kilometrů má katalogové číslo 3753 a dobu oběhu, silně ovlivněného zemskou gravitací, zhruba jeden rok. Přibližuje se k Zemi každých 385 dnů až na vzdálenost 12 milionů kilometrů (31násobek vzdálenosti Země - Měsíc.). 
(Zdroj: Paul Wiegert; Astrofyzikální fakulta univerzity v Yorku, Ontario)