p      Strana 2  
q    
q Chybějící položka
Všechny uvedené teorie mají svá slabá místa. Jednou z nich je nepopiratelná skutečnost, že planety obíhají Slunce opravdu vysokou rychlostí. Točivost soustavy (angl. drall) neodpovídá původní zásobě energie, shromážděné v protoplanetárním shluku, kterým podle názoru astronomů bylo obrovské vodíkové mračno. V rovnici výpočtu točivosti, nutné k uvedení soustavy do prvotního pohybu, se objevuje položka, vymezující rychlost rotace Slunce (nutnou "délku slunečního dne") na deset pozemských hodin. Co je tím míněno?
Dnes se Slunce otáčí kolem vlastní osy jednou za 25 pozemských dnů. To je šedesátkrát pomaleji, než by mělo, aby se vtěsnalo do vědeckých teorií...
To je k vzteku! Kam se jen poděla ztracená energie prvotního točivého momentu?
Kolik toho vlastně opravdu víme o nepravidelnostech ve sluneční soustavě a jaká vysvětlení pro ně má po ruce dnešní věda? Pokud nebudeme za vrchol znalosti v tomto směru považovat horizontální vrtění hlavou a intenzivní krčení rameny, je odpověď jednoduchá - nic a vůbec žádná!
Pokud přijmeme hypotézu o vnějším původci těchto efektů, Vetřelci/Nibiru, která jako jediná otevírá možnost najít vyčerpávající vysvětlení, je nejvyšší čas začít tuto "bludnou planetu" hledat. Ale kde? Odkud přišel? Odněkud z hlubin kosmu?
Existuje snad, kdesi za dosud známými hranicemi naší sluneční soustavy, nějaká planeta, nebo dokonce planety, o kterých vůbec nic nevíme (nebo spíše nechceme vědět)? Odkud by se tam vzaly? Řešení problému se skrývá právě v hádance o vzniku sluneční soustavy. Než budeme pokračovat, podívejme se, co je "nového".

Planeta "X"
Nepřirozený sklon rotačních os některých planet a objev několika nestandardně (protiběžně) obíhajících měsíců, včetně opačně rotující Venuše, poskytují velmi pádný důvod k podezření, že domnělou plynulost oběhů planet slunečního systému občas ruší jakési, patrně v protisměru obíhající, značně hmotné těleso. Astronomové se za účelem jeho nalezení už dlouho intenzivně věnují průzkumu okrajové části slunečního systému. Na veřejnost toho neproniká mnoho, ale některé výroky, zveřejňované v odborných časopisech a publikacích, jsou opravdu překvapující:
Podle Josepha L. Bradyho z kalifornské Lawrence-Livermore Laboratory se za Plutem nachází desátá planeta slunečního systému (pracovní název je "X" - "Desátá"). Těleso obíhá Slunce po abnormálně protiběžné, neekliptické eliptické dráze ve vzdálenosti zhruba 64 AJ od Slunce. (AJ - astronomická jednotka - reprezentuje střední vzdálenost Země od Slunce - 149 600 000 km.)
Odhadovaná doba jejího oběhu je asi 1000-1800 let. Její přítomnost potvrzují neobvyklé odchylky drah Uranu, Neptuna i Pluta. Za původce těchto nepravidelností byl zpočátku považován Pluto. Ale nejpozději poté, když James W. Christie z Marine Observatorium ve Washingtonu v červnu 1978 zjistil, že Pluto je mnohem menší, než se předpokládalo, a má průvodce Charona, bylo jasné, že tato miniplaneta nemůže být příčinou pozorovaných poruch. Parametry oběžné dráhy Charona mimo jiné prozradily, že rotační osa Pluta je nakloněná stejně jako osa Uranu!
Překvapení astronomové, kteří novou situaci podrobili celé řadě počítačových simulací, došli k závěru, že příčinou anomálií oběhu Uranu a Neptuna musí být vliv gravitace jakéhosi neznámého tělesa s nejméně dvojnásobnou hmotností Země (Robert S. Harrington, Thomas C. van Flandern: Icarus, sv. 39, 1979). Tuto domněnku potvrzovaly i Bradym dříve zjištěné nesrovnalosti při sledování předem vypočtené dráhy Halleyovy komety (1972), která se v jistém bodě dopustila nečekané odchylky.
Podobným způsobem, na základě podivného "chování" planet, byla vypočtena hypotetická dráha deváté planety. Na této dráze pak byl v roce 1930 "objeven" Pluto. Sumerové, kteří ho znali, jej nazvali Gaga - Vyslanec, protože byl uvolněn křižujícím Nibiru od Saturna a smyčka jeho dráhy se na jedné straně soustavy protahuje mezi drahami Uranu a Neptuna...
S využitím dat získaných sondami Voyager o Jupiteru a Saturnu propočítali van Flandern a jeho kolegové ještě jednou dráhy vnějších planet. V přednášce před Americkou astronomickou společností (v lednu 1981) zveřejnili nové důkazy, spočívající na vyhodnocení vztahů přitažlivých sil. Ty bez výjimky ukazují, že jakési nebeské těleso, přinejmenším dvojnásobné hmotnosti Země, obíhá Slunce ve vzdálenosti zhruba 2,4 miliardy kilometrů za drahou Pluta. Odhadovaná délka oběhu - nejméně 1000 let.
Nato se do pátrání po "planetě X" zapojila i NASA prostřednictvím Johna D. Andersona z JPL, který připravoval lety mise Pioneer. Tiskové oddělení NASA vydalo 17. června 1982 oficiální prohlášení, že k pátrání po tajuplném tělese budou využity dokonce obě sondy. Oficiální odůvodnění?
"Na základě zjištěných trvalých nepravidelností oběžných drah Uranu a Neptuna jsme dospěli k závěru, že se daleko za vnějšími planetami skutečně pohybuje nějaký záhadný objekt." (Přítomnost cizího tělesa mezitím potvrdily obě sondy, které se: "... z nevysvětlitelných důvodů" - odchýlily z dráhy! 1998!)
V září 1982 U.S. Naval Observatory potvrdila, že pátrání po planetě "X" pokračuje. Jak sdělil Dr. Harrington, okruh se "zúžil na poměrně malý prostor oblohy" a dodal:
"Zdá se, že toto nebeské těleso se pohybuje mnohem pomaleji než všechny dosud známé planety."
Satelit IRAS, vypuštěný v lednu 1983, svým citlivým zařízením na vyhledávání těles vyzařujících teplo vystopoval přes 250 000 vzdálených těles; galaxií, hvězd, asteroidů, komet a planet. Jedním z hlavních cílů však byla planeta X!
Pod titulkem "Při hledání planety ,X´ přihořívá" citovaly 30. ledna 1983 slova astronoma Raynoldse The New York Times:
"Astronomové jsou si existencí planety ,X´ tak jisti, že nezbývá nic jiného, než ji pojmenovat."
Co objevil IRAS?
Poté, kdy v určitém časovém odstupu vždy nejméně dvakrát fotografoval totožnou část oblohy, aby bylo možné snímky porovnat, bylo objeveno - a o tom se na veřejnost mnoho nedostalo - dokonce několik pohyblivých objektů. Mezi nimi pět dosud neznámých komet, několik jiných za ztracené považovaných "vlasatic", dále pak čtyři nové asteroidy a "jakýsi záhadný, velký, kometě podobný objekt"...