p      Strana 4  
q    
q Sluneční soustava jinak
Na tomto místě si dovolím prezentovat vlastní hypotézu o vzniku, vývoji a částečné konsolidaci slunečního systému, počínaje fází, ve které se z hvězdné prahmoty začaly utvářet planety.

Před druhou světovou válkou se na výsluní kosmogonických úvah uhnízdila myšlenka, navazující na Jeansem, H. Jeffreysem a jinými modifikovanou Chamberlin - Moultonovu teorii. V Americe byly publikovány dvě teorie obsahující nečekaná tvrzení: naše Slunce bylo původně dvojhvězdou a že se oběžnice vytvořily rozpadem jedné z nich. (H. Jeffreys; The Earth, its Origin, History and Physical Constitution, Cambridge 1929)

Později, v roce 1934, se připojil astronom Princetonské univerzity Russell, který usuzoval, že naše Slunce bylo dříve dvojhvězdou a že srážkou nebo velkým přiblížením nějaké cizí stálice (?) vznikly z jedné hvězdy dnešní oběžnice. Tedy už nejen dvě, ale dokonce tři hvězdy! Vznik měsíců Russell vysvětluje vzájemným přibližováním planet v době, kdy jejich dráhy byly velmi excentrické a samotná tělesa sestávala z hmoty v plastickém stavu. (Russell: The Solar System and its Origin, New York 1934)

Některé uvedené hypotézy mají navzájem slučitelná racionální jádra. Je zvláštní, ale z pohledu rozumem neodůvodnitelné hrůzy, jímající vědce konfrontované s poznatky získanými nekonvenčním způsobem myšlení, jaksi pochopitelné, že dosud nikdo nenavrhl možnost, která se zdá být ze všech nejlogičtější:
- postupný vznik současného planetárního systému po rozpadu původní soustavy, obíhající kolem dvou sluncí.
Vysvětlovalo by to mnohé. Například rozsáhlost soustavy, dnes obohacené o "vnější" tělesa, jakým je tušená planeta "X", o jejíž existenci vědí jen nemnozí, a s největší pravděpodobností i přítomnost protiběžného planetárního tělesa, křížícího dráhy planet uvnitř nové soustavy. Sumeři ho nazývali křižující planetou z dobrých důvodů.
• Záhadou, dodávající munici odpůrcům Hoylovy teorie, je zmizení nadbytečného vodíku a helia, vyloučeného z předpokládaného protoplanetárního prstence. Kdybychom totiž jeho hmotu přidali ke hmotě dosavadních planet (v poměru adekvátním složení Slunce), odpovídala by asi desetinásobku jejich hmotnosti. Podle názoru některých astronomů zmizel přebytečný vodík a helium "nějakým způsobem" v prostoru.
• Také ke vzniku ostatních prvků, jako železa, chromu, mědi a podobně, mohlo podle jejich názoru dojít jen transmutací během jevu, popsaného jako výbuch supernovy nebo jinou podobnou, i když navenek méně efektní formou - zhroucením hvězdy.
• Dalšími záhadami jsou titánské rozměry a hmotnost Jupitera a mnoho již uvedených zvláštností, bránících přijetí kterékoli z předchozích hypotéz v celém rozsahu.

Před "stvořením" Země
Podle mého názoru prodělal sluneční systém tři vývojové fáze.
V první fázi se utvořily dvě hvězdy, a to pravděpodobně způsobem, který popsal už Laplace. Kondenzovaly ze dvou vírů rotující hmoty nestejné hmotné a energetické hustoty.
Jedna z hvězd - zřejmě menší, ale hmotnější - rotovala rychleji a obíhala kolem větší hvězdy menší hustoty. Její přitažlivost vytrhávala ze sesterského tělesa hmotu, odletující do okolního prostoru.
Gigantické chuchvalce plazmy byly vlivem prakového efektu odmršťovány proti směru otáčení obíhajícího tělesa do obrovské vzdálenosti. Vzniklo tak neznámé množství planet o celkové hmotnosti odpovídající Hoylově "ztracené" hmotě vodíku a helia!
• Tyto planety obíhaly dvojhvězdu po eliptických drahách ve velké vzdálenosti, a to ve směru hodinových ručiček - astronomicky východním směrem. Někde tam, v temnotách za hranicemi známé soustavy, asi putují na svých drahách dodnes.
• Kdo má trvale velké ztráty, musí zbankrotovat. Jedna z hvězd časem zkolabovala následkem úbytku nadkritického množství hmoty a zhroutila se do sebe. Část masy jejího obalu pohltilo zbylé Slunce.
• Ze zbytku obalu zaniklé hvězdy, s využitím obrovských zásob vodíku, uvolněného do blízkého prostoru, se v této druhé fázi vytvořilo několik velkých planet. Byly to pravděpo- dobně Tiamat, Saturn.
• Rostoucí gravitace a spojené síly magnetických a elektromagnetických polí aktivních jader, "srdcí planet", která se utvářela během postupné diferenciace tuhnoucích povrchových vrstev jen u planet vzniklých přímo ze sluneční hmoty, vytrhávaly z dosud nestabilizovaného Slunce další obrovské kusy, vrhané spojenými gravitačními silami "loupežníků" Tiamat, Saturnu a Jupitera dále do prostoru. Tam se zformovaly vnější planety Uran a Neptun.
• Menší planety Merkur, Venuše a Mars vznikly shlukováním a vzájemnými srážkami volně poletujících částí polotuhé hmoty (H. C. Urey, Suess, Cameron) nebo jako satelity v prstencích planetárních obrů. Tyto planety paradoxně řadíme mezi terestrické. Přitom to byla jen (a právě) Země - Terra -, která zdědila jádro produkující elektromagnetické pole, a obrovský oceán životadárné vody, díky mimořádnému vzniku - rozbitím primární "vodní planety" Tiamat. "Slepená tělesa" - Merkur, Mars a Venuše - silná elektromagnetická pole nemají.
• Bylo zjištěno, že obří planety zdaleka nejsou "z plynových hadrů" - jsou víceméně vodními koulemi s tuhým jádrem (Uran, Neptun), anebo větší část jejich hmoty tvoří působením obrovské gravitace ztuhlé plyny. Také složení povrchu vnějších planet z hlavního prvku hvězdné prahmoty - vodíku (a především jeho spojení s kyslíkem - vody), tuto hypotézu podporuje. Kyslík (na Zemi) se uvolnil hlavně při vulkanických procesech.Povrch dosud záhadou opředeného "jednookého piráta" Jupitera tvoří s největší pravděpodobností vrstva kovového vodíku.

Přetvoření sluneční soustavy do dnes známé podoby popisuje mezopotamská kosmogonie. Ta začíná tvrzením, že Apsu (Slunce) a jeho průvodce Mummu (Merkur) zde byli "od počátku". Ponechme stranou teorie o singularitě a velkém třesku, stejně jako učitelé Sumerů. Ti popsali třetí, dotvářející fázi, k níž dospějeme až po velmi horkém tématu.