p      Strana 5  
q    
q Slunce
Vědci, po objevu možnosti termojaderné fúze, dnes už Slunce nepovažují za kouli z hořícího uhlí... Dohodli se, že teď je obrovským reaktorem, ve kterém probíhá termojaderný proces přeměňující každou sekundu čtyři miliony tun vodíku na helium (?). Předpokládají, že Slunce vzniklo před více než čtyřmi a půl miliardami let (?) z mračna žhavého plynu (?).
Toto "prvotní Slunce" bylo podle nich padesátkrát větší a zářilo pětsetkrát intenzivněji než dnes. Postupnou ztrátou hmoty následkem rychlé rotace (?) a velkého vyzařování údajně došlo ke zpomalení otáček a smrštění hvězdy do dnešní velikosti.
Jiná hypotéza předpokládá, že ke zpomalení rotace došlo tím, že siločáry slunečních elektromagnetických polí působily jako zuby ozubeného kola, zapadající do magnetických polí planet, plnících roli jakýchsi pastorků. Tak prý byla planetám udělena dnešní rotace a zároveň došlo k přibrždění otáček Slunce. Je-li tomu tak, schází vysvětlení, proč se otáčí například Mars, který potřebné pole nemá, a proč Slunce ještě neroztočilo mnohem bližší Měsíc?
Hlasatelům této myšlenky jaksi ušlo, že "zuby" magnetických siločar na "hranici" planety nekončí! Je to jako kdyby se pokoušeli pohánět mlýn vodou přiváděnou na lopatkové kolo z obou stran současně...
Na další proměny se prý naši potomci budou muset připravit asi za jeden a půl miliardy let, kdy se Slunce poněkud zvětší a zvýší se také jeho teplota. Čtyři miliardy let nato nabude asi trojnásobnou velikost a bude vyzařovat čtyřnásobek světla a tepla. Proces rozpínání bude pokračovat několik set milionů let, až Slunce dosáhne padesátinásobného objemu. Tehdy spálí zbytky svého helia a smrští se na desetinu dnešní velikosti. Tento proces může trvat jen několik hodin. Pak se hvězda téměř skokem zvětší až na stonásobek a zazáří desettisíckrát jasněji. Přitom pohltí všechny vnitřní planety od Merkura až po Mars. Ve stáří dvaceti miliard let jeho činnost skončí a Slunce se promění ve "tmavého trpaslíka"...
Tolik dnešní vědecká hypotéza, která jako vždy staví na axiomech, odpovídajících o minimálně jednu generaci zpožděnému stavu lidských poznatků.
V tomto případě bazíruje na poznatcích o štěpení atomů a povrchních znalostech jejich násilné fúze.

Na tomto místě si dovolím obrovskou spekulaci...
• Myslím, že to, co dělá Slunce Sluncem je soubor průvodních jevů "souboje" elektromagnetických a gravitačních sil, jakási nikdy neustávající elektromagnetická bouře mezi jádrem a obalem (atmosférou) hvězdy. Nejde o termonukleární proces ve smyslu nekonečné řady termojaderných výbuchů.
• Obal, ve kterém klidně můžeme vidět samostatné duté těleso, a jádro se po vyrovnání elektrického potenciálu chvíli navzájem odpuzují, ale v okamžiku, kdy se hmota obalu oddálí na určitou vzdálenost od jádra a vyzáří přebytečnou energii, převáží gravitace jádra a proces se obrací. Vyzářený náboj a hmota obalu se doplní o energii převzatou od vnitřního tělesa, které se během tohoto procesu sice jen minimálně, ale přesto zmenšuje.
• Místní nepoměr sil obou sfér se projeví jako protuberance - přebytečná hmota obalu, kterou zmenšená hmota jádra není schopna udržet - je jako gigantický plazmový jazyk vyvržena do prostoru. V opačném případě je část obalu vtahována k jádru někde v oblasti slunečního rovníku.
Dostředivé víry, které přitom vznikají, můžeme pozorovat jako sluneční skvrny. Tento jev na povrchu vnějšího obalu Slunce napovídá, že centrální těleso - jádro - se otáčí kolem své osy mnohem rychleji než celek a zřejmě má tvar rotačního elipsoidu. Sluneční skvrny jsou pozorovatelné zejména v oblasti nejmenší vzdálenosti obalu od jádra.
• Sluneční záření je tedy produktem rychlé oscilace dvou sfér tělesa, v podstatě uspořádaného jako vejce. Pravidelné a poměrně stabilní energetické procesy probíhající v jádru se diametrálně liší od dění v "bílku" a především ve "skořápce". Teprve zde, následkem řady interferencí během chaotických střetů energií nepředstavitelné a nezměrné síly, vzniká celé spektrum měřitelného a pozorovatelného elektromagnetického záření. Přitom je dokonce možné, že uvnitř, v samotném jádru, panuje nepředstavitelný chlad (Peltierův efekt). Jádro by pak mělo všechny vlastnosti gigantického supravodivého magnetu.
• Postupný úbytek hmoty jádra zřejmě má jakousi kritickou hranici. V okamžiku, kdy u jádra osamocené hvězdy poklesne schopnost vyrovnávat odpudivý náboj tělesa obalu a převáží jeho gravitace, se rovnováha systému rozpadá. Zbytek obalu je přitažen k jádru, hvězda se zhroutí do sebe a exploduje. Tuto formu zániku zřejmě pozorujeme jako výbuch novy nebo supernovy. Gigantické množství hmoty je přitom vyzářeno do prostoru formou energie.
Druhou možností je oddělení kritického množství hmoty obalu hvězdy, která má velkého průvodce, v tomto případě druhou hvězdu. Nadkritická část obalu sesterského tělesa se díky její gravitaci rozdělí v prostoru, část je jí absorbována. Hvězda zbavená obalu se pak zhroutí do sebe. K žádné explozi nedojde.

Tento způsob rozpadu dvojhvězdy je s nejvyšší pravděpodobností planetotvorný!
"Stabilitu Slunce ovlivňují velké planety. Působením jejich gravitace se neustále pohybuje mimo těžiště soustavy. Protože toto těžiště je relativně v klidu, musí se neustále pohybovat v závislosti na proměnlivých polohách planet. Od těžiště soustavy se ale nikdy příliš nevzdaluje." (Isaac Newton: Principia, 1687).
Tedy nic nového pod sluncem... Výchylka činí asi 300 000 000 kilometrů (zhruba 2,2 slunečního poloměru!). Zdá se, že se zde projevuje perioda o délce 178,7 roku. Ta je ale občas narušována "jakýmsi vnějším gravitačním vlivem" (podezřelý je prozatím Neptun...). Slunce se intenzivně rozkmitá ve snaze o udržení původní polohy.
Neobvyklým oscilacím Slunce v době nestability přičítají někteří badatelé periodické klimatické změny, provázené zejména takzvanými malými ledovými dobami. Jako by hvězda, která má dost práce s udržením vnitřní rovnováhy sil, navenek přešla do jakéhosi "úsporného režimu".
• Pokud se vrátíme k přirovnání k vejci, je jasné, že už i běžné planetární konstelace, kromě již popsaných výchylek, vyvolávají nepravidelný pohyb jádra. Takový proces je s největší pravděpodobností provázen emisí záření v pozměněném spektru; projevuje se posun k ultrafialové na úkor infračervené složky a naopak.
• Zřejmě jsou zde i jiné účinky: oscilující Slunce produkuje "ve stresovém stavu" neobvyklé nebo nezvykle silné interferenční složky spektra elektromagnetického záření, které zřejmě mají nemalý vliv na lidskou psychiku, a v minulosti možná nepřímo ovlivnily dokonce i vývoj lidských dějin. (Blíže viz například práci Maurice Cotterella o astrogenetice.)