p      Strana 8  
q    
q Wiltshirské planetárium
Aveburský kromlech je (?) více než 5000 let starý, obrovskými monolity vymezený kruh, obehnaný hlubokým příkopem a dodnes ještě patnáctimetrovým valem ohraničujícím plochu 11,3 hektaru. Uprostřed velkého kruhu jsou dva menší kromlechy, tvořící jakousi osmičku.
Z původního seskupení menhirů mnoho nezbylo. Ze stovky monolitů velkého kruhu jich stojí už jen dvacet sedm, na menší upomíná několik málo kamenů. To vše díky programové činnosti "osvícených" křesťanů, kteří zde ve 14. století hrdinně zničili domnělý pohanský chrám. Další kamenní obři padli za oběť devastaci následující v 17. a 18. století, kdy ohněm 
a kladivy rozbíjené kameny posloužily novousedlíkům jako laciný stavební materiál...
Zbytky aveburského komplexu zdánlivě nemají spojitost s astronomií. Alespoň podle astronomů. Myslím, že se jen musíme začít pořádně dívat. Zkusme jej považovat za plošné znázornění původního systému, kdy dva menší kruhy uprostřed symbolizují dvě rotující slunce a obvodový kruh dráhu planety života. Příkop vymezuje původní hranici dosahu životadárného záření...
Vše je třeba chápat jako neoddělitelnou součást komplexu jakýchsi prehistorických "školních staveb", jejichž smysl a účel se zatím zdá být nevysvětlitelný. Takovými záhadami je okolí Avebury a krajina kolem Wiltshire doslova poseto. Kdo má být školákem, je nasnadě... Možná, že malá změna zorného úhlu pomůže mnohé pochopit.

Planety prvního Slunce
Na dříve uvedených indiciích se pokusím postavit další úvahu.
Předpokládám, že život byl do dnešní "vnitřní" soustavy přenesen z mnohem starších těles původního systému; možná z planety "X", která zřejmě je jeho pozůstatkem. Námitka, že v takové vzdálenosti od Slunce se žádný život vyvinout nemohl, neobstojí. V dobách existence systému dvojhvězdy, a pravděpodobně i nějakou dobu po jeho zániku, bylo naše Slunce daleko mohutnější a výkonnější (hovoříme zde o miliardách let). Prvotní soustava dvou sluncí jistě nezanikla skokem. Byl to postupný proces, poskytující životu na planetách původního systému možnost přizpůsobení.
Poměr středních vzdáleností drah planet "naší" soustavy je přímo úměrný výkonnosti dnešního Slunce. Protože se jedná o prostorové vztahy, nelze se spoléhat na výsledky aritmetických výpočtů, které vše jen zkreslují, jak ostatně názorně ukazuje následující příklad.
Matematik Titius a astronom Jan Elert Bode (1747-1826, ředitel berlínské hvězdárny, který mimo jiné založil astronomickou ročenku efemerid), jsou autory po nich pojmenovaného zákona. Původní tabulka vypadá takto:
Vezmeme-li čtvrtinu vzdálenosti Merkura od Slunce jako základní jednotku, můžeme sestavit následující poměrovou tabulku.

planeta                       poměr  1:x        skutečnost 1:x
Merkur (Mummu)            0+4  =   4              3,9
Venuše (Lahamu)           3+4  =   7              7,2
Země (Ki)                      6+4  = 10            10,0
Mars (Lahmu)              12+4  = 16            15,2
asteroidy (Tiamat!)       24+4  = 28         21 - 43
Jupiter (Kišar)              48+4  = 52            52,0
Saturn (Anšar)             96+4  = 100          95,4
Uran (Anu)                 192+4  = 196        191,9
Neptun(Ea)                384+4  = 388        300,5

Pluto ve výčtu pochopitelně schází; byl objeven až mnohem později. Všechno se zdá být v pořádku. Ale...Údaje Titius-Bodeho řady sestavené podle geometrické progrese (s vyloučením Země) ukazují něco jiného! (Vzdálenost od Slunce je uvedena v milionech km.)

planeta                    vzdálenost              poměr 1 : x
Merkur (Mummu)          58                            —
Venuše (Lahamu)         108                          1,86
Mars (Lahmu)              227                          2,10
asteroidy (Tiamat!)       417                          1,84
Jupiter (Kišar)              775                          1,86
Saturn (Anšar)            1420                         1,83
Uran (Anu)                 2854                         2,01
Neptun (Ea)               4495                         1,57
--------------------------------------------------------------

Země ‚Ki'                    149                         1,37

Poměr se u většiny planet těsně blíží 1 : 2. Jedině Země (výpočet pod čarou je ve vztahu 
k Venuši, data u Marsu s vynecháním Země) a Neptun se z této řady silně vymykají. Byl Neptun poté, kdy jím byl do soustavy "vlákán" Vetřelec, vtažen následkem vzájemného působení sil na nynější dráhu?
Pro zajímavost ještě pár čísel.
Výpočet poměrů rychlosti oběhů dává (bez Merkura) výsledky 1: 2,5 Venuše; (1,62 Země); 1,88 Mars; 6,3 Jupiter; 2,48 Saturn; 2,84 Uran a 1,96 Neptun.
Z poměru rozestupů drah planet prvotní soustavy, pokud budou v budoucnosti
(v "outdoor" prostoru) objeveny další, bude možné odhadnout i výkonnost původní dvojhvězdy.
Jak se jeví komplex v Avebury z tohoto pohledu?