p      Strana 9  
q    
q O hodnotě a věrohodnosti teorií
Rozhodujícím kritériem pro výpočet životnosti Slunce coby termojaderného reaktoru je pouze odhadované původní množství paliva. Přijmeme-li možnost existence původní dvojhvězdy, je tento odhad při neznalosti kvalitativního a kvantitativního přísunu hmoty po rozpadu prvotní soustavy velmi nejistý. Uváděné "vědecké údaje" jsou tedy víceméně opět jen čistě teoretické, "přes palec" udělané dohady... Rovněž tvrzení, že Slunce vzniklo před zhruba 4,5 miliardou let je nepodložený axiom. Popsaná prvotní fáze - pokud princip reakcí probíhajících na jeho tělese a v něm skutečně odpovídá současným vědeckým představám (o čemž se dá úspěšně pochybovat) - mohla trvat mnohem déle než jejich pracovní hypotézy předpokládají.
Profesor Steven William Hawking z Cambridge, geniální fyzik a opravdový Mistr intuitivního myšlení, již několikrát přesvědčivě dokázal, že žádnou teorii nelze prohlašovat za konečnou pravdu, i když je podložena celou řadou zdánlivě neochvějně průkazných výpočtů.
Fyzikům dříve téměř posvátná Einsteinova teorie se dnes již zdá být pouhou hypotézou obsahující řadu mezer. Objevují se stále nové úkazy, které nevysvětluje a vykazuje i mnoho rozporů. Einstein, který si byl vědom významu pojmu relativita, si nedělal nárok na "konečnou pravdu"! Slavná rovnice E=mc2, definující energii jako hmotnost násobenou kvadrátem rychlosti světla, není konečnou definicí průběhu všech událostí v relativním časoprostoru.
Ostatně jaký smysl mohou mít pokusy o výpočet relativních hodnot, když jsou do rovnic dosazovány konstanty, platné (s velkými výhradami) jen pro námi definovanou část "přehlédnutelného prostoru"?
Jsou kosmické vzdálenosti (a tím i čas) měřitelné dráhou světelného paprsku (jak bychom rádi), nebo je lze vypočíst jen dosazením dosud nedostupných "časových" konstant, platných v odlišnými energeticko-gravitačními vztahy "volně vymezených" a různě zakřivených částech toho, čemu my říkáme prostor?
 
Zdá se, že vědě vůbec nepomohl Oliver Heaviside. Jeho čtyři "klasické Maxwellovy rovnice" ve skutečnosti jsou jen ubohým, k nepoznání okleštěným zbytkem úvah muže, který byl bezesporu jedním z největších myslitelů lidstva vůbec. Tragické je, že na "plodech" Heavisidovy záškodnické (ne-li zločinné) činnosti stavěl i Einstein. James Clerk Maxwell nebyl pochopen - a věda, neznalá teorie vzájemného působení polí, ztratila nejen v poznávání vesmíru takřka 100 let...

Hmota, čas a prostor
Od dob, kdy vizionář Laplace vyslovil domněnku o možné existenci těles s tak obrovskou přitažlivostí, že je nemůže opustit ani vlastní světlo, už uběhla hezká řádka let. Pak se vyrojila spousta úvah o černých, červích a jiných dírách v prostoru a čase. Tyto myšlenky proměnily základy budovy teoretické fyziky, dosud pevně spočívající na neotřesitelných "zákonech", na kus drolícího se ementálského sýra. Ukazuje se (a je pečlivě utajováno), že samotná relativita relativity je "relativní". Kosmos se neřídí tikotem našich atomových hodin. Řídí ho síly nepostižitelné z žabí perspektivy newtonovských fyzikálních zákonů. Působení těchto sil mnozí, z nedostatku informací o podstatě, přičítají veličině zvané Bůh. Pro označení tohoto stavu máme jeden přesnější pojem - chaos.
Z pozice pozorovatele vězícího v prostoru, který se nachází v neustále přechodném stavu, nelze určit tempo toku času! Popis a chápání "vnitřní matematiky" všech jevů vždy závisí na umístění, směru a úhlu pohledu uměle znehybněného pozorovatele! Máme za těchto okolností vůbec šanci pochopit? Možná, že ano. Ale jen pokud se nebudeme pokoušet nahradit intelekt relativně stacionárně umístěnými měřícími přístroji. "Dejte mi pevný bod..."

Superfyzika?
Planetární soustava kolem Slunce je mikrosoučástí seskupení množství podobných a jiných soustav, hvězdokup a osamocených hvězd, tvořících spirálovou galaxii zvanou Mléčná dráha. Konečný počet podobných nebo geometrickým uspořádáním odlišných galaxií je neodhadnutelný. Hubbleův teleskop objevil v takzvaných "černých sektorech" hvězdné oblohy, tedy tam, kde nejlepšími pozemskými teleskopy nevidíme vůbec nic, miliony dalších zářících těles a jejich seskupení...
V každém s těchto seskupení nutně platí odlišná časová měřítka, závislá na místních gravitačně-energetických vztazích. A nejen na nich. Všude vládne geometrie prostoru a časových kontinuí. Vše musíme vnímat minimálně ve třech dimenzích!
Přechody mezi jednotlivými systémy nemohou být konstantní a plynulé. Vzájemná působení a neustálý konflikt oscilujících sil musí vést k interferencím, které produkují další a nám dosud zcela neznámé druhy energií.
Uspořádání různorodých energetických polí může být příčinou zakřivení dráhy paprsků všech nebo jen některých druhů hmotou uvolněného záření, tedy i "času", měřeného rychlostí světla. To je samo o sobě jen viditelnou částí spektra elektromagnetického záření (EMZ). Natolik se světlo, a tím obecně i celé spektrum EMZ, jednoznačně jeví jako naprosto nevhodný pomocný prostředek k měření času a tím i kosmických vzdáleností.
Podle dosavadních představ jsou tyto vzdálenosti ještě stále považovány za rozestupy v aritmeticky definovatelném trojrozměrném prostoru; za jakési úsečky, dělitelné "počtem jednotek času", jejž potřebuje svazek elektromagnetického záření k překlenutí pozemskou konstantou vymezené vzdálenosti odpovídající cca 300 000 km (2,997.108 m/s), kterou světelný paprsek urazí v době, ohraničené jinou pozemskou konstantou - sekundou.
Jakými ověřenými parametry je definován pojem "prostoru" a čím je dána jednotka času, definujícího "čtvrtý rozměr"? Světelný paprsek je podle Einsteinových závěrů kousíčkem hmoty. Jaké rozpětí má sekunda na pomyslném konci jeho dráhy ve vesmíru, který se podle názoru vědců neustále rozpíná?
Z toho vyplývá jen jeden závěr: pokud tuto "sekundu" (na pozici jednotky času, jíž měříme hloubku prostoru) nezačneme současně vnímat jako jednu z proměnných veličin v rámci prostorové geometrie, jsou veškeré snahy pochopit a definovat Einsteinem tušený časoprostor jen marnými pokusy o výpočet kvadratury kruhu.
Proto lze vážně zpochybnit teorii o rozpínání takto podmíněně trojrozměrného vesmíru, vycházející z údajů získaných posouzením rychlosti zdánlivého pohybu velmi vzdálených těles a galaxií na principu Dopplerova efektu.
Přitom je úplně lhostejné, měříme-li červený či modrý posuv viditelných složek záření nebo posuvy spektra během příjmu ostatních frekvencí EMZ. Tak jak to vlastně je, a na čem se staví?